22 C 133/2023-24 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 18 720 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČO [číslo] (dále jen„ ZF“), a žalovaným dne 17. 1. 2022 ve znění smlouvy ze dne 15. 2. 2022 a povinnost zaplatit žalobkyni 2 720 Kč z titulu smluvní pokuty dle ujednání uvedené smlouvy. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Žalobkyně ve svém podání ze dne 12. 6. 2023 v reakci na výzvu soudu uvedla, že nemá důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně proto vzala svou žalobu částečně zpět co do kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a smluvní pokuty ve výši 2720 Kč a nově požadovala pouze dlužnou jistinu ve výši 16 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z této jistiny, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 875,62 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 506 Kč. 5. Zdejší soud usnesením ze dne 23. 6. 2023, č. j. [číslo jednací], řízení částečně zastavil co do kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 720 Kč. 6. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti: 7. ZF a žalovaný uzavřeli dne 17. 1. 2022 smlouvu o úvěru [číslo] platnou a účinnou ve znění smlouvy o úvěru shodného čísla ze dne 15. 2. 2022, v níž se ZF zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uvedenou částku ZF vrátit do 18. 3. 2022 (smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 17. 1. 2022, smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 15. 2. 2022). 8. ZF dne 17. 1 2022 odeslala na účet žalovaného částku 5 000 Kč, 24. 1. 2022 částku 2 000 Kč, dne 25. 1. 2022 částku 3 000 Kč, dne 25. 1. 2022 částku 5 000 Kč a dne 31. 1. 2022 částku 1 000 Kč, (výpisy z účtu ZF vedeném u České spořitelny). 9. ZF dne 2. 4. 2022 vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 16 274 Kč skládající se z jistiny ve výši 16 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 272 Kč a poplatku za upomínku ve výši 50 Kč. Dne 10. 4. 2022 opakovaně vyzvala žalovaného k úhradě částky 16 452 Kč skládající se z jistiny ve výši 16 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 352 Kč a poplatků za upomínky ve výši 100 Kč ZF rovněž vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dne 18. 4. 2022. Žalovaný však na výzvy nereagoval (upomínkou ze 2. 4. 2022, opakovanou výzvou k úhradě ze dne 5. 10. 2021, předžalobní upomínkou ze dne 18. 4. 2022). 10. ZF a žalobkyně uzavřely dne 8. 11. 2021 rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které následně došlo k uzavírání jednotlivých dílčích smluv. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 9. 2022 převedla ZF na žalobkyni soubor pohledávek včetně pohledávky za žalovaným (rámcovou smlouvu ze dne 8. 11. 2021, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 9. 2022). 11. Žalobkyně vyčíslila žalovanému náklady za úkony mimosoudního vymáhání pohledávky za odchozí telefonický hovor 26. 9. 2022 a osobní návštěvu ze dne 19. 12. 2022 a 2. 1. 2023 (výpisem úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky). 12. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky (předžalobní výzvou ze dne 5. 1. 2023 včetně podacího archu ze dne 9. 1. 2023). 13. Soud nemá důvod pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaný soudu žádné důkazy nepředložil, žalobou uplatněný nárok nesporoval a uhrazení dlužné částky netvrdil. 14. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 15. Na projednávanou věc je nutné aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“). 16. ZF a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě které ZF poskytla žalovanému částku 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit do 18. 3. 2022 ZF vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, proto jde dle § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu. 17. ZF měla dle § 86 a 87 zákona povinnost úvěruschopnost zkoumat individuálně, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele. Je nutné, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru při poskytování úvěrů zkoumal přiměřeným způsobem reálnou a celkovou majetkovou situaci spotřebitele a k tomuto požadoval doložit příslušné listiny. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], ve spojení s judikaturou Soudního dvora Evropské unie a Ústavního soudu). 18. Žalobkyně v doplnění žaloby uvedla, že žádnými důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje. Proto soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, neboť ZF poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr, aniž by řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. 19. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně, na kterou ZF své nároky ze smlouvy postoupila ve smyslu § 1879 a násl. o. z., nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru, tj. 16 000 Kč, pročež soud žalobě v tomto rozsahu výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl. 20. Co se úroku z prodlení týče, soud vyšel z § 1958 odst. 1 o. z., podle něhož je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. V posuzované věci sice byla smlouva absolutně neplatná, ZF a žalovaný si však v jejím textu sjednali jediné (jednoznačné a jednorázové) datum splatnosti, a sice 18. 3. 2022, takže žalovanému muselo být jasné, že přinejmenším zapůjčenou částku (jistinu), o níž se obohatil, musí ZF do 18. 3. 2022 vrátit. Soud tedy přiznal žalobkyni i zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z., ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť ohledně této částky je žalovaný od 19. 3. 2022 s plněním své peněžité povinnosti v prodlení (úrok z prodlení za období před účinností postoupení pohledávky žalobkyně kapitalizovala, jde však o jeden nárok spolu s běžícím úrokem s prodlení). 21. Soud výrokem II. tohoto rozsudku zamítl nárok žalobkyně na náklady na mimosoudní vymáhání. Dle § 122 zákona si věřitel a spotřebitel mohou sjednat právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v projednávané věci však z ničeho nevyplývá, že by si žalobkyně a žalovaný tyto náklady sjednali; žalobkyně žalovaného o těchto nákladech pouze jednostranně informovala. Nadto úkony, které žalobkyně v rámci mimosoudního vymáhání učinila, nelze považovat za účelně vynaložené. ZF vyzývala žalovaného ke splnění závazku ze smlouvy již před postoupením pohledávky žalobkyni. Tento postup však nevedl k tomu, že by žalovaný svůj dluh splnil. Není přitom zřejmé, proč by zasílání dalších dopisů či provádění osobních návštěv u žalovaného mělo vést k tomu, že žalovaný za takové situace bude plnit (ostatně také i přes tuto tvrzenou snahu ze strany žalobkyně ničeho neuhradil). Smyslem mimosoudního vymáhání ze strany žalobkyně zjevně nebylo zvýšení šance na vymožení pohledávky, ale spíše navýšení vymáhané částky o další poplatky. 22. V usnesení ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. [spisová značka], Vrchní soud v Olomouci dovodil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství. 23. O náhradě nákladů řízení proto soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. tak, že přiznal úspěšné žalobkyni, která svým zpětvzetím žaloby procesně zavinila částečné zastavení řízení, vůči žalovanému právo na náhradu nákladů v rozsahu 69,48 % jejich výše. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b odst. 1 bodu 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 18 384 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé), vč