34 C 63/2023-18 — Obvodní soud pro Prahu 10

Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalovanému, aby mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 12 468,05 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení ceny za služby poskytované třetími osobami prostřednictvím služeb elektronických komunikací poskytovaných žalobkyní, tedy služby třetích stran, služby [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] a pronájem koncového zařízení ([anonymizováno]). Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 26. 10. 2018 a dne 29. 10. 2018 smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací. Žalovaný neuhradil žalobkyni vyúčtování služeb za období od 1. 11. 2018 so 30. 11. 2020. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V řízení z listinných důkazů vyplynulo, že účastníci uzavřeli dne 26. 10. 2018 a dne 29. 10. 2018 smlouvy telekomunikačních služeb [anonymizováno] k telefonnímu číslu [číslo], [číslo] a [číslo] a dále služeb [číslo] ([anonymizována dvě slova]) a [číslo] ([anonymizována dvě slova]), kterou se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému služby elektronických komunikací a zprostředkovat žalovanému možnost využívat služby třetích stran a pronajmout žalovanému koncové zařízení, žalovaný se zavázal za poskytnuté služby žalobkyni zaplatit jejich cenu, a to v návaznosti na vyúčtování žalobkyně (smlouvami o poskytování služeb elektronických komunikací, všeobecnými podmínkami pro poskytování veřejně dostupných služeb, ceníkem, předávacím protokolem). Žalobkyně žalovanému poskytnuté služby třetích stran a pronájem koncových zařízení za období od 1. 11. 2018 do 30. 11. 2020 vyúčtovala fakturami [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] v celkové částce 12 468,05 Kč (fakturami). Žalovaný v rozporu s účastnickou smlouvou výše uvedené žalobkyni neuhradil, a to ani na výzvu žalobkyně (upomínkami žalobkyně vč. předžalobní upomínky). Soud nemá důvod pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaný soudu žádné důkazy nepředložil, žalobou uplatněný nárok nesporoval a uhrazení dlužné částky netvrdil. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 63 a násl. zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen „zákon“), ve spojení s § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací dle § 2 písm. n) ve spojení s § 63 a násl. zákona, která je typově smlouvou nepojmenovanou dle § 1746 odst. 2 o. z. Dle této smlouvy a s odkazem na všeobecné podmínky pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací prostřednictvím pevných sítí žalobkyně vedle hlasových a datových služeb poskytuje také služby třetích osob, které nejsou službami elektronických komunikací. Žalovaný tyto služby čerpal, když ve výše uvedeném období prováděl platební transakce a za tyto transakce žalovaný žalobkyni neuhradil jejich cenu, která mu byla žalobkyní vyúčtována. Dále byl žalovaný povinen uhradit pronájem koncového zařízení, kdy nájemné za koncové zařízení, které se zavázal žalobkyni hradit z nájemní smlouvy uzavřené dle § 2201 a násl. o. z., též nezaplatil. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tedy žalobě vyhověl. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu, přiznal soud žalobkyni s odkazem na § 1968 a § 1970 o. z., též nárok na zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši stanovené podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění (s tím, že počátek prodlení byl stanoven ode dne následujícího po splatnosti posledního dlužného vyúčtování tak, jak požadovala žalobkyně). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 800 Kč odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku. Dále byly žalobkyni přiznány náklady ve výši 200 Kč uplatněné v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky (předžalobní upomínka, sepis a podání žaloby) neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Lhůta k plnění byla v obou případech stanovena v délce tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 věty první o. s. ř.