22 C 306/2022-56 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 39 702,19 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo na základě výlučného užívání bytové jednotky [číslo] vymezené v budově [adresa] na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], obec Praha (dále jen„ byt“), který je ve spoluvlastnictví žalobce a žalovaného. Svou žalobu odůvodnil tím, že jsou s žalovaným polorodí bratři a po své matce zdědili byt, který vlastní každý z id. 1/2. Žalovaný byt výlučně užívá od 20. 12. 2019 dosud, čímž mu vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve výši 39 702,19 Kč. Tuto částku žalobce vyčíslil ke dni 30. 6. 2020 jako součin šesti měsíců a částky 6 216 Kč, která představuje měsíční obvyklou cenu nájemného obdobného bytu (210 Kč x 59,2 m²/2). Žalobce uvedl, že se nachází ve třetím stupni invalidity, žalovaný je omezen na svéprávnosti. Uvedení skutečnosti komplikují dohodu mezi účastníky. 2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že žalovaný žalobci nikterak nebrání ve výkonu jeho spoluvlastnických práv. Žalobce neprokazuje, že žalovaný užívá byt nad rámec svého podílu, nadto je otázkou, zda je povinný k vydání bezdůvodného obohacení jako osoba omezená na svéprávnosti. Konečně zdůraznil, že žalovaný byt užívá ze spravedlivého důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). 3. Soud ve věci rozhodoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalobce, neboť se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně předvolán. 4. Při svém rozhodování ve věci soud vycházel z následujících zjištění: 5. Žalobce a žalovaný jsou spoluvlastníci každý z id. ½ bytové jednotky [číslo] vymezené v budově [adresa] na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], obec Praha (výpisem z katastru nemovitostí ohledně bytové jednotky [číslo] shodnými tvrzeními účastníků). Byt nabyli do svého spoluvlastnictví dědictvím po své matce [jméno] [příjmení], zemřelé dne 20. 12. 2019 (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. [číslo jednací]). Žalovaný byt obývá, žalobce nikoliv (shodnými tvrzeními účastníků). 6. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. [číslo jednací], rozhodnutí [obec] správy sociálního zabezpečení o přiznání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, nájemní smlouvy o nájmu bytu ze dne 31. 1. 2020 a výpisu z katastru nemovitostí ohledně čísla [list vlastnictví], soud nezjistil žádné pro věc podstatné skutečnosti. 7. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 8. Podle § 1115 odst. 1 o. z. osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky. 9. Podle § 1121 o. z. každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Podstatou sporu v řešené věci byla otázka užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu. V této souvislosti Nejvyšší soud konstantně judikuje, že„ brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Jinými slovy řečeno, pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. [spisová značka], ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. [spisová značka], a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. [spisová značka]). Pro úplnost lze uvést, že citovaná judikatura se v plném rozsahu uplatní i v poměrech § 2991 a násl. o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. [spisová značka]). 13. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce a žalovaní jsou spoluvlastníci bytu každý z jedné poloviny a tento byt užívá výlučně žalovaný. Žalovaný však namítal, že žalobci v užívání jeho části nijak nebrání a obývání bytu žalobcem nevylučuje ani žádná jiná okolnost. Žalobce se k této otázce nikterak nevyjádřil, ani nenabídl důkazy, jimiž by prokazoval, že žalovaný užívá byt nad rámec svého spoluvlastnického podílu a že žalobci znemožňuje či brání užívat byt, jehož ideální polovinu vlastní. Rovněž netvrdil a neprokazoval, že byla mezi účastníky uzavřena dohoda či učiněno rozhodnutí, které by žalobci bránilo v užívání bytu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. [spisová značka]). 14. Žalobce tedy neunesl své břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání výše uvedených skutečností, které jsou nezbytným předpokladem pro přiznání žalobního nároku. Stejně tak žalobce neprokázal výši bezdůvodného obohacení, neboť v žalobě toliko obecně odkázal na odborné vyjádření realitní kanceláře, které nedoložil. Žalobce se zároveň nedostavil na jednání, čímž se připravil o možnost být soudem v tomto směru poučen, a je nutno připomenout, že poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soud poskytuje toliko u jednání v přítomnosti účastníka řízení, vůči němuž poučení směřuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Soudu tedy z uvedených důvodů nezbylo než žalobu zamítnout. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 890 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 39 702,19 Kč sestávající z částky 2 700 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření, účast u jednání) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 000 Kč ve výši 1 890 Kč. 16. Vzhledem k tomu, že žalovaného zastupoval ustanovený advokát dle § 30 o. s. ř., soud uložil povinnost žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení ve prospěch státu, tedy České republice prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 10 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. [spisová značka]). Náhradu nákladů řízení je třeba zaslat na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 [číslo] pod variabilním symbolem [číslo]. 17. Lhůta k plnění byla stanovena v délce tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 věty první o. s. ř.