25 C 58/2021-44 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 429 179 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 16. 9. 2019 k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] (dále jen„ smlouva“). Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na účet peněžní prostředky ve výši 110 000 Kč. K vyplacení zápůjčky došlo dne 17. 9. 2019. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 měsíčních splátkách po 5 130 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své smluvní závazky. V důsledku tohoto prodlení žalované následně došlo automaticky k zesplatnění celé zápůjčky, a to v souladu s bodem 8.3. smluvních ujednání smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o více jak 60 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celé zápůjčky. Žalovaný se takto dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o více jak 60 dnů u splátky [číslo] splatné dne 17. 2. 2020. K datu 19. 4. 2020 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celé zápůjčky. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný v prodlení, žalobkyni vzniklo právo na uhrazení celé dlužné částky, která činila na nové dlužné jistině částku 286 860 Kč (zbývající dlužná jistina zápůjčky činila 240 360 Kč), na smluvních pokutách částku 69 215 a dále na smluvní pokutě 0,1 % z dlužné nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení žalovaného s její úhradou až do jejího úplného zaplacení – tedy celkem částku 116 629,34 Kč. Žalobkyně také požadovala uhradit částku 2 975 Kč představující smluvní pokuty dle článku 8.1 a), b) smluvních ujednání smlouvy o zápůjčce a částku 1 200 Kč představující minimální výši nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 2. Žalobkyně nesouhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání, a proto soud nařídil ústní jednání na den 13. 10. 2021, kde byla žalobkyně upozorněna na právní názor soudu ohledně rozporu s dobrými mravy uzavřené smlouvy, kdy je zcela v nepoměru mezi plněním dvou stran. Žalobkyně trvala na tom, aby žalobě bylo vyhověno. Soud rovněž v rámci ústního jednání vyzval žalobkyni k tomu, aby osvětlila úrok či RPSN ve smlouvě, neboť tyto nejsou z nepřehledné smlouvy patrné. Žalobkyně k tomuto uvedla, že výše sjednaného úroku je ve smlouvě uvedena v penězích, nikoli v procentech a dodala, že žalovaný si půjčoval peníze jako podnikatel a jedná se tedy o podnikatelskou zápůjčku, jak vyplývá ze samotného názvu smlouvy, tak i z uvedeného IČ žalovaného ve smlouvě. Žalovaný se ústního jednání dne 13. 10. 2021 neúčastnil, i přesto že měl doručení vykázáno. 3. Z předložených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy, jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky, soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 16. 9. 2019 (k vyplacení došlo dne 17. 9. 2019) úvěr ve výši 110 000 Kč na 60 měsíců ve formě splátek po 5 130 Kč dle splátkového kalendáře a žalovaný se zavázal splatit poskytnutou půjčku spolu s úrokem ve výši 197 800 Kč a poplatky. Dle dokladu o vyplacení zápůjčky byla půjčka žalovanému dne 17. 9. 2019 skutečně vyplacena. Z karty klienta i ze samotné žaloby vyplynulo, že žalovaný uhradil splátkami celkem částku 67 440 Kč. Oznámením ze dne 19. 4. 2020, včetně faktur, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Poslední výzvou před soudním řešením případu byl pokus o smír ze strany žalobkyně. Předžalobní výzvou ze dne 14. 7. 2021 pak byl žalovaný vyzvána k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 312 550 Kč, jakož i k úhradě běžící smluvní pokuty. 4. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Na základě předložených listinných důkazů soud uzavřenou smlouvu o půjčce hodnotí jako smlouvu o úvěru, která byla uzavřena mezi podnikající fyzickou osobou a profesionálem jakožto žalobkyní. Soud si je vědom faktu, že žalovaný uvedl při uzavření smlouvy své identifikační číslo a dal tím tak najevo, že se smlouva týká její podnikatelské činnosti, avšak po prostudování spisového materiálu a smlouvy je nutné i přesto podrobit ujednání smlouvy korektivu dobrých mravů, neboť smlouva jasně vykazuje znaky těmto dobrým mravům odporující a tuto skutečnost nelze opominout ani vzhledem k tomu, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl své identifikační číslo. Nelze totiž přehlížet požadavek nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch žalovaného jakožto podnikající fyzické osoby. 6. Soud se tedy předně zabýval platností uzavřené smlouvy z hlediska souladu s dobrými mravy podle ustanovení § 580 o. z., podle kterého je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, s ohledem na výši sjednaných poplatků a smluvní pokuty. Tyto jsou sjednány způsobem, který nápadně připomíná cenu půjčených peněz (úroku), a nic na tom nezmění, jakým způsobem jsou označeny. Cena půjčených peněz je bez pochyby podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Podle závěrů Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Zahrne-li pro takový případ do svých podmínek sankce (v podobě různých poplatků a smluvních pokut) za prodlení v tak nehorázných sumách (v tomto případě zápůjčka ve výši 110 000 Kč a úrok 197 800 Kč nemluvě dále o smluvních pokutách), zneužívá tím svého postavení profesionála na trhu půjček a takovému jednání, nemůže být přiznána soudní ochrana. 7. Vzhledem k uvedenému, je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, neboť je třeba mít neustále na paměti, a aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku (vyjádřená v hlavě I.), která mají přednost před ostatními ustanoveními zákona. Protože soud smlouvu shledává absolutně neplatnou, uložil žalovanému, z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a následující o. z., zaplatit dlužnou částku představovanou poskytnutými (a dosud nevrácenými) finančními prostředky ve výši 42 560 Kč, které se dostaly do majetkové sféry žalovaného (a o které byla žalobkyně ochuzena). Zároveň soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % jdoucí z této částky od 11. 5. 2020 do zaplacení v souladu s ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Pokud totiž soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit„ poplatky“ spojené s poskytnutím peněz. Tato povinnost totiž nemůže platně vzniknout bez existence samotné smlouvy o úvěru. 8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jelikož žalobkyně byla ve věci neúspěšnější než žalovaný, nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.