25 C 82/2021-35 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 18 204 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 43 952 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 18 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 36 měsíčních splátkách po 2 832 Kč počínaje 18. 7. 2017, přičemž poslední splátka byla stanovena na 18. 6. 2020. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobci uhradil pouze částku 21 796 Kč. Ke dni postoupení 16. 7. 2020 činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 66 214 Kč. Žalobce však požadoval po žalovaném pouze vrácení částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného se zákonným úrokem z prodlení. Soud se nejprve zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2020 bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], postoupila na základě smlouvy o postoupení uvedenou pohledávku žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 16. 7. 2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dne 26. 8. 2020. Z uvedených skutečností je dovozena aktivní legitimace žalobkyně. Žalobkyně nesouhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání, a proto soud nařídil ústní jednání na den 3. 11. 2021, kde byla žalobkyně upozorněna na právní názor soudu zejména s ohledem na aktuální judikaturu, mimo jiné nález Ústavního soudu III ÚS 3358/20 ohledně promlčení. Žalobkyně k tomu dodala, že požaduje pouze vrácení částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného se zákonným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení. Žalovaný v rámci ústního jednání k věci uvedl, že pokud by nebyla uznána námitka promlčení, žádá o splátkový kalendář. Z předložených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy [číslo] ze dne 2. 6. 2017 a z výpisu z účtu, jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 5. 6. 2017 úvěr ve výši 40 000 Kč na 36 měsíců ve formě splátek po 2 832 Kč a žalovaný se zavázal splatit poskytnutou půjčku spolu s úrokem a poplatky. Dle výpisu z účtu byla tato žalovanému dne 5. 6. 2017 skutečně vyplacena. Z karty klienta i ze samotné žaloby vyplynulo, že žalovaný uhradil splátkami celkem částku 21 796 Kč. V kartě klienta je pak také uvedeno heslo žalovaného pro elektronický přístup a dále kontakty na právní předchůdkyni žalobkyně. Upomínkou ze dne 11. 4. 2019 byl žalovaný vyzván právní předchůdkyní žalobkyně k úhradě dlužné částky. Následně výzvou ze dne 20. 12. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 83 356 Kč. K zesplatnění pohledávky došlo dne 5. 6. 2019. Soudem bylo dále v rámci ústního jednání konstatováno, že z uvedených listinných důkazů, není prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného. Zároveň bylo poukázáno na uzavřenou výši úroku, kdy RPSN ve smlouvě činila 108 % a současně poplatek za administrativní činnost činil 18 000 Kč. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Na základě předložených listinných důkazů soud uzavřenou smlouvu o půjčce hodnotí jako smlouvu o úvěru, která byla uzavřena mezi žalovaným jakožto fyzickou osobou a profesionálem jakožto právní předchůdkyní žalobkyně. Po prostudování spisového materiálu a smlouvy je nutné podrobit ujednání smlouvy korektivu dobrých mravů, neboť smlouva jasně vykazuje znaky těmto dobrým mravům odporující. Soud se tedy předně zabýval platností uzavřené smlouvy z hlediska souladu s dobrými mravy podle ustanovení § 580 o. z., podle kterého je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, s ohledem na výši sjednaných poplatků. Tyto jsou sjednány způsobem, který nápadně připomíná cenu půjčených peněz (úroku), a nic na tom nezmění, jakým způsobem jsou označeny. Cena půjčených peněz je bez pochyby podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Podle závěrů Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Zahrne-li pro takový případ do svých podmínek sankce (v podobě různých poplatků a smluvních pokut) za prodlení v tak nehorázných sumách, zneužívá tím svého postavení profesionála na trhu půjček a takovému jednání, nemůže být přiznána soudní ochrana. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu absolutně neplatnou, bylo by na místě uložit žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a následující o. z. zaplatit dlužnou částku představující poskytnuté a dosud nevrácené finanční prostředky ve výši 18 204 Kč, které se dostaly do majetkové sféry žalovaného. Žalovaný však vznesl námitku promlčení a soud se s tímto názorem žalovaného ztotožnil, a to vzhledem k nálezu Ústavního soudu III ÚS 3358/20, který mimo jiné říká, že právní předchůdkyně žalobkyně si mohla být jako profesionálka vědoma, že smlouva může být neplatná, a proto bude možno věc posoudit toliko jako bezdůvodné obohacení, s důsledkem v podobě odlišného určení počátku promlčecí lhůty. V tomto případě počala běžet promlčecí lhůta dobou, kdy došlo k vyplacení peněz žalovanému, tj. dne 5. 6. 2017, a přesto podala žalobkyně žalobu opožděně (dne 31. 7. 2021). Žalovaný marné uplynutí promlčecí lhůty ve smyslu § 629 o. z. nezavinil. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu v celém rozsahu zamítl. K tomu soud dodává, že svým rozhodnutím nikterak nezpochybňuje zásadu, že dluhy se mají plnit. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jelikož žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.