25 C 121/2021-41 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 9 342,91 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 2. 4. 2018 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni. 2. Soud nařídil ústní jednání nejprve na den 14. 1. 2022, kde byl sdělen právní názor soudu, že úrok ve smlouvě je v hrubém rozporu s běžným úrokem a je v rozporu s dobrými mravy a soud bude na smlouvu nahlížet jako na absolutně neplatnou. Soud dále uložil žalobkyni, aby prokázala na základě čeho, požaduje bezdůvodné obohacení od 28. 12. 2008. Následně bylo ústní jednání nařízeno na den 18. 2. 2022, kde byly čteny listinné důkazy. Žalovaný nebyl ani jednomu jednání soudu přítomen, ale lhůta pro konání ústního jednání byla zachována. 3. Doplněním žaloby ze dne 11. 2. 2022, žalobkyně uvedla, že byla řádně zkoumána schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti tvrzení žalovaného, které uvedl v zákaznické kartě. Není povinností instituce zkoumat, zdali se osoba žádající o úvěr nedopouští úvěrového podvodu. K tomu žalobkyně dále konstatovala rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. [číslo jednací], který byl také čten k důkazu. Dále žalobkyně konstatovala, že žalovaný si musel vědět, kdy nejpozději chce žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Dlužná částka měla být splacena nejpozději do 27. 5. 2019. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 2. 4. 2018, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 13 125 Kč. Žalovaný se zavázal půjčku splatit v 60 týdenních splátkách ve výši 469 Kč RPSN smlouvy činila dle výpočtu soudu a dle všeobecných obchodních podmínek žalobkyně 234 % Žalovaný uhradil žalobkyni částku 14 000 Kč, což ostatně žalobkyně potvrdila i při ústním jednání dne 18. 2. 2022. Ze zákaznické karty je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala schopnost placení půjčky žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka postoupena společností [právnická osoba], [IČO] na žalobkyni. 5. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Soud se tedy předně zabýval platností uzavřené smlouvy z hlediska souladu s dobrými mravy podle ustanovení § 580 o. z., podle kterého je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, s ohledem na výši sjednaných poplatků. Tyto jsou sjednány způsobem, který nápadně připomíná cenu půjčených peněz (úroku), a nic na tom nezmění, jakým způsobem jsou označeny. Cena půjčených peněz je bez pochyby podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Podle závěrů Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Zahrne-li pro takový případ do svých podmínek sankce (v podobě různých poplatků a smluvních pokut) za prodlení v tak nehorázných sumách, zneužívá tím svého postavení profesionála na trhu půjček a takovému jednání, nemůže být přiznána soudní ochrana. 7. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v dubnu 2018, tedy v době uzavření smlouvy o půjčce, činily v průměru 8,57 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o půjčce, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 234 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba dvaceti sedmi násobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o půjčce týkající se poplatku ve výši 13 125 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. 8. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právní předchůdkyně žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o půjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o půjčce [číslo] uzavřená dne 2. 4. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je neplatná jako celek. Na tuto skutečnost nemá vliv ani to, zdali právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala schopnost hradit žalovaným poskytnutou půjčku (což dle zákaznické karty učinila, k tomu právě rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích viz citovaný shora), neboť sjednané úroky jsou v rozporu s dobrými mravy a právní předchůdkyně žalobkyně by jako profesionál tuto skutečnost měla předvídat. 9. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu absolutně neplatnou, bylo by na místě uložit žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a následující o. z. zaplatit dlužnou částku představující poskytnuté a dosud nevrácené finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, žalovaný má povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaný vrátil žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci částku ve výši 14 000 Kč, zbývá uhradit pouze částku 1 000 Kč. Na základě výše uvedeného soud podané žalobě vyhověl v rozsahu částky 1 000 Kč, včetně úroku z prodlení dle ust. § 1970 o. z., jehož výše byla shledána v souladu s nařízením vlády č. 180/2013 Sb. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to z důvodu jen částečného úspěchu žalobkyně ve věci.