2 C 136/2024-16 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši , částka, v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu se souhrnným poplatkem ve výši , částka, v pravidelných týdenních splátkách po , částka, . Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas neuhradil, když uhradil celkem pouze částku , částka, a stále tak dluží ještě částku , částka, . Dále žalovaný žalobkyni dluží úroky z prodlení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Výzva byla žalovanému doručena dne , datum, na základě tzv. fikce doručení v souladu s § 45 a násl. o. s. ř. na adresu trvalého bydliště uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl, aniž by nařizoval jednání.4. Z žalobních tvrzení a listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil soud následující skutečnosti. Dle karty zákazníka – žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný žalobkyni žádal o poskytnutí úvěru ve výši , částka, , přičemž v žádosti uvedl, že jeho měsíční příjmy činí , částka, a celkové výdaje činí , částka, . Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti č. , hodnota, ze dne , datum, bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr v hotovosti ve výši , částka, na dobu 60 týdnů. Žalovaný se oproti tomu zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem v celkové výši , částka, , administrativním poplatkem ve výši , částka, a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši , částka, . Náklady úvěru tedy činily , částka, a celkovou částku ve výši , částka, se žalovaný zavázal uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po , částka, . Roční procentní sazba nákladů činila 212,77 %. Z předžalobní upomínky ze dne , datum, , která byla dle podacího archu odeslána žalovanému téhož dne, bylo zjištěno, že byl žalovaný právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné pohledávky nejpozději do , datum, .5. Z veřejně dostupné databáze na webových stránkách České národní banky (dále jen „ČNB“), databáze časových řad ARAD, tabulky „Statistika úrokových sazeb – nové obchody - úvěry, Spotřebitelské, nad 1 rok do 5 let“ činila v červnu 2022, tj. v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, průměrně 8,81 % ročně.6. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , nebo dále sp. zn. , spisová značka, , vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“7. Po zhodnocení provedených důkazů soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená ve smyslu § 2395 o. z. mezi žalovaným a žalobkyní dne , datum, je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Ve smlouvě je ujednán úrok v pevné výši , částka, odpovídající 20 % poskytnuté jistiny, nicméně vedle úroku jsou ve smlouvě ujednány další úhrady, které dle názoru soudu nepředstavují úhrady odpovídající reálně poskytnutým službám v souvislosti s úvěrovou smlouvou, nýbrž slouží k umělému navyšování odměny žalobkyně za poskytnutí úvěru, a proto ve své podstatě lze i tyto další úhrady považovat za cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. Byť nepochybně s uzavřením každé úvěrové smlouvy vznikají poskytovateli úvěru určité náklady, je soud toho názoru, že k jejich pokrytí by měl zčásti sloužit právě ujednaný úrok. Konkrétně ve smlouvě o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, činí ujednané úhrady spolu s úrokem celkem částku , částka, , což představuje více než 80 % úvěrované částky a po přepočtu 70,89 % ročně z poskytnuté částky. Podle statistických údajů České národní banky však v době uzavření smlouvy činily průměrné úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu s fixací od 1 roku do 5 let včetně průměrně 8,81 % ročně. Ve světle výše citované judikatury by patrně bylo možné akceptovat trojnásobný úrok, což by odpovídalo úroku ve výši 26,43 % ročně. Pokud však v daném případě činí odměna za poskytnutí úvěru (sjednaný úrok včetně dalších úhrad) 70,89 % ročně, je patrné, že částka, kterou měl žalovaný za poskytnutí úvěru zaplatit, dosahuje více než osminásobku běžného úroku sjednávaného v daném období. Za těchto okolností je nutno podle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z. na ujednání o úroku, odměnu za hotovostní inkaso splátek a administrativní poplatek pohlížet jako na ujednání absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z., neboť těmito ujednáními smlouva obchází zákon, když stanovením dalších úhrad vedle úroku směřuje k navýšení odměny za poskytnutý úvěr a dosažení vyššího zisku na úkor žalovaného coby spotřebitele. Soud se dále zabýval tím, zda neplatná ujednání o úroku a dalších úhradách lze oddělit od ostatního obsahu shora specifikované smlouvy o úvěru, avšak dospěl k závěru, že nikoli, neboť poskytování úvěru je předmětem podnikání žalobkyně, pročež by bez ujednání o úroku a dalších úhradách, v souhrnu představujících zisk žalobkyně, k uzavření smlouvy o úvěru nedošlo.8. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, na základě neplatné smlouvy o úvěru, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., které je žalovaný podle § 2991 odst. 2 o. z. povinen vrátit. Protože žalovaný z peněžních prostředků poskytnutých na základě neplatné smlouvy o úvěru vrátil dle tvrzení žalobkyně pouze částku , částka, , uložil soud žalovanému výrokem I. tohoto rozsudku povinnost zaplatit žalobkyni zbývající část nesplacené jistiny ve výši , částka, spolu s úrokem z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a to počínaje dnem , datum, . Jelikož je vydání bezdůvodného obohacení splatné na výzvu, mohl soud žalobkyni přiznat nárok na zaplacení úroku z prodlení ode dne , datum, , jelikož z výzvy k úhradě dluhu ze dne , datum, vyplývá, že byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky z dané smlouvy o úvěru nejpozději do , datum, . Následujícího dne, , datum, , tedy došlo k prodlení žalovaného. Tímto bude zcela vypořádán nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované v souvislosti s touto neplatnou smlouvu, a proto soud ve zbývajícím rozsahu žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, jelikož ji neshledal důvodnou.9. O náhradě nákladů soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož procesní úspěch žalobkyně jen zcela nepatrně převýšil její neúspěch a žalovanému žádné náklady v tomto řízení nevznikly.