28 C 280/2020-31 — Okresní soud Plzeň-město

1.) Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 15. 7. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 37 016,02 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [název práv. osoby] a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] kdy žalobkyně zdůraznila, že její právní předchůdce splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu ustanovení § 84 až 89 zákona č. 257/2016, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 26 000 Kč v hotovosti, což žalovaný ztvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal uhradit taktéž částku 19 057 Kč představující součet kapitalizovaných úroků zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 535 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, odměny za zpracování a doručení ve výši 6 220 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení hotovosti) ve výši 8 302 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 2 504 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 6. 7. 2018. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, kdy poslední příslušnou splátku uhradil dne 20. 1. 2017. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 2 507 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky ještě před podáním žaloby, avšak bezúspěšně. 2.) Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3.) Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se v rámci lhůty ve výzvě doručené mu do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřil, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4.) Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobkyně [název práv. osoby] a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva o zápůjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta hotovost ve výši 26 000 Kč v hotovosti. Vedle poskytnuté zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit taktéž poplatek ve výši 19 057 Kč sestávající se z úroku ve výši 4 535 Kč, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 220 Kč a částky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 8 302 Kč Celkem se tak žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně uhradit částku 45 057 Kč, a to formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 504 Kč RPSN byla stanovena ve výši 114,39 %, výše úrokové sazby byla stanovena ve výši 21 % ročně (smlouva o zápůjčce ze dne 6. 1. 2017). Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 6. 2019). Z tvrzení žalobce má soud za prokázané, že žalovaný v souvislosti s poskytnutou peněžní částkou uhradil celkem částku 2 507 Kč, když bylo případně na žalovaném, aby prokázal případnou další úhradu, ale nestalo se tak. 5.) Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze částečně. Soud v prvé řadě uvádí, že na předmětnou smlouvu o zápůjčce je nutno nahlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou, když žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 26 000 Kč dále uhradit poplatek ve výši 19 057 Kč. Pravdou je, že poplatek byl ve smlouvě rozdělen na tři dílčí části, avšak je nutno si uvědomit, že právní předchůdce žalobkyně je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytování peněžních zápůjček, respektive spotřebitelských úvěrů a je zřejmé, že bez odpovídajícího úroku by právní předchůdce žalobkyně se žalovaným nikdy smlouvu neuzavřel. Dle názoru soudu se jedná pouze o rozčlenění tohoto poplatku tak, aby tento vypadal příznivěji, aniž by to však reflektovalo skutečné rozdělení z poskytovaných služeb. Z pohledu soudu se tak jedná pouze o ryze formální rozčlenění, kdy soud je přesvědčen o tom, že poplatek v celkové výši 19 057 Kč představuje úroky, tedy platbu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněž vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích a jedná se podle § 588 občanského zákoníku o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V souvislosti s tímto je nutné odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud v daném řízení nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Soud současně uvádí, že nelze oddělit v tomto případě ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, a to právě s ohledem na shora uvedené, kdy soud opětovně uvádí, že právní předchůdce žalobkyně by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl. Navíc je nutno zdůraznit, že se jednalo a adhezní smlouvu nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalovaného a pokud je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu celou (taktéž závěry Krajského soudu v Plzni v rozsudku ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). S ohledem na tyto závěry má žalobkyně právo toliko navrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 26 000 Kč Vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně uhradil částku 2 507 Kč, bezdůvodné obohacení činí částku 23 493 Kč. Tím, že žalovaný řádně a včas neplatil dostal se do prodlení, pak soud shledal důvodným požadavek žalobkyně co do zákonného úroku z prodlení s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení je nutné vázat k výzvě žalobkyně na vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 24.6.2019. Co do zbytku soud žalobu jako nedůvodnou s ohledem na shora uvedené závěry zamítl. 6.) Výrok III. o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měl řízení převážně úspěšný žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů (6,16 %). Soud zdůrazňuje, že pro potřeby zjištění poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci bylo nuzné kapitalizovat požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku. Během řízení však nevyplynuly žádné náklady, které by žalovanému vznikly, soud tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.