11 C 96/2021-28 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobce se žalobou podanou tomuto soudu dne 30. 3. 2021 domáhal po žalovaném zaplacení částky 19 517 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil žalobce tím, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a žalovaným došlo dne 15. 8. 2018 k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s touto zápůjčkou se žalovaný zavázal uhradit taktéž částku 10 517 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 683 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 1 Smlouvy, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 020 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 1 814 Kč. To vše se zavázal uhradit formou 60 pravidelných týdenních splátek po 426 Kč, poslední splátka byla stanovena na den 9. 10. 2019. Žalovaný splátky řádně a včas nehradil, poslední splátku uhradil dne 19. 10. 2018. Právnímu předchůdci žalobce tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené dlužné částky, která činila na dlužné jistině 10 882,86 Kč a na dlužném poplatku částku 8 634,14 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávek žalobci, o čemž byl žalovaný písemně informován. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Žalobce ani žalovaný neměli námitek proti postupu soudu dle § 115a o.s.ř., a soud proto věc rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listin. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a žalovaným byla uzavřena dne 15.8.2018 smlouva o zápůjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta hotovost ve výši 15 000 Kč Vedle poskytnutého zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit poplatek představující úrok, poplatek za administrativní činnost a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení. Celkovou částku 25 517 Kč se žalovaný zavázal uhradit formou 60 pravidelných týdenních splátek po 426 Kč. Nedílnou součástí byly smluvní podmínky. Na straně 1 Smlouvy byla sjednána výpůjční úroková sazba ve výši 29 % ročně, sazba RPSN ve výši 172,05 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobci, o čemž byl žalovaný informován. Z tvrzení žalobce má soud za zjištěné, že žalovaný na předmětnou smlouvu uhradil celkem částku 6 000 Kč. Bylo případně na žalovaném, aby prokázal opak, ale nestalo se tak. Dle časových řad ARAD publikovaných Českou národní bankou činila obvyklá roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů (RPSN) poskytnutých bankami domácnostem v ČR v únoru 2018 u úvěrů na spotřebu 8,79 %. 4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že na předmětnou smlouvu o zápůjčce je nutno pohlížet jako na absolutně neplatnou. Žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 15.000 Kč hradit dále poplatek ve výši 10 517 Kč. Je pravdou, že poplatek byl ve smlouvě o zápůjčce rozdělen na tři části, a to na úrok, poplatek za administrativní činnost a poplatek za vedení zákaznického účtu, současně je však třeba si uvědomit, že právní předchůdce žalobce je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, respektive spotřebitelských úvěrů, a dle názoru soudu se jedná pouze o rozčlenění jednoho poplatku tak, aby tento vypadal příznivěji, aniž by to však reflektovalo skutečné rozdělení poskytovaných služeb ze strany právního předchůdce žalobce. Z pohledu soudu se jedná o ryze formální rozčlenění, kdy soud má za to, že poplatek v celkové výši 10 517 Kč nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku poskytovatele zápůjčky, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchod. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích a s ohledem na jeho výši se jedná dle § 588 občanského zákoníku o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro kterou by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Soud současně uvádí, že v tomto případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalovaného, a pokud je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu celou. Soud v souvislosti s tímto taktéž odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni uvedené v rozsudku ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017. 5. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobce právo na vrácení půjčené jistiny snížené o již uhrazené platby. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 15 000 Kč. Z vyjádření žalobce, které žalovaný nezpochybňoval, bylo zjištěno, že žalovaný uhradil na dluh celkem částku 6 000 Kč. Soud ze shora uvedených důvodů uložil žalovanému, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 9 000 Kč uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobce na vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že žádnému z účastníků, s ohledem na výsledek sporu, nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.