14 C 93/2021-39 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou, doručenou soudu dne [datum], žalobkyně uplatnila postoupenou pohledávku v částce [částka] s příslušenstvím, vzniklou ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný uzavřel dne [datum] s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“). Na základě smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka], které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku [částka] a zaplatit úrok ve výši [částka] při sazbě 15 % ročně, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy [částka], úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu [částka] a úhradu za umožnění splátek v hotovosti v místě bydliště [částka]. Celkovou dlužnou částku [částka] se žalovaný zavázal uhradit původnímu věřiteli ve 14 měsíčních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla splatná dne [datum]. Žalovaný své smluvní závazky nehradil řádně a včas, naposledy zaplatil splátku [částka] dne [datum]. Žalovaný nadále dluží jistinu [částka], úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru [částka], úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy [částka], úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu [částka], úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště [částka], smluvní pokutu [částka], úrok od [datum] do postoupení pohledávky z dlužné jistiny v částce [částka] a úrok z prodlení vyčíslený do postoupení pohledávky v částce [částka] Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a zároveň písemně oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Před podáním žaloby byl žalovaný upomínkou odeslanou dne [datum] vyzván k zaplacení před podáním žaloby. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k soudnímu jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které odpovídají shora uvedeným tvrzením žalobkyně. Smlouva dokládá, že původní věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli smlouvu o úvěru, podle níž původní věřitel poskytl žalovanému peníze v hotovosti ve výši [částka], a uvedenou částku se žalovaný zavázal vrátit za výše popsaných podmínek. Podle přehledu transakční historie žalovaný uhradil dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka], tedy celkem [částka] Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], ve spojení s přílohou obsahující seznam postoupených pohledávek, došlo k postoupení předmětné pohledávky žalobkyni jako novému věřiteli. Původní věřitel oznámil postoupení pohledávky žalovanému dopisem ze dne [datum], jehož odeslání není ničím doloženo. Výzvou k plnění ze dne [datum], podle podacího lístku odeslanou [datum], žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení před podáním žaloby ve lhůtě do [datum]. Od prokázání skutečnosti, že původní věřitel provedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného, předložila žalobkyně při jednání formulář žádosti o úvěr, v němž žalovaný uvedl, že je zaměstnaný a jeho měsíční mzda činí [částka], což bylo údajně ověřeno z výplatní pásky a pracovní smlouvy, tyto doklady však nejsou k dispozici, a dále žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, náklady na bydlení činí [částka] měsíčně, jeho další měsíční výdaje činí [částka], celkové výdaje jsou tedy [částka], a použitelný měsíční příjem tak činí [částka]. Jiné důkazy nebyly navrženy. 4. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva, která je sice označena jako smlouva o úvěru, splňuje však spíše pojmové znaky smlouvy o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). 5. Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti schopen spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 9. V daném případě se žalobkyně ani neobtěžovala vtělit do žaloby byť jakékoli tvrzení o tom, zda byla posouzena schopnost žalovaného splácet úvěr, a jako důkaz k těmto chybějícím tvrzením předložila pouze shora uvedenou žádost o úvěr. Z ní ovšem nevyplývá, zda byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného, neboť ověření údajů uvedených žalovaným nelze pro absenci dalších důkazů zjistit, dále není zřejmé podstatné zjištění, zda a v jakém rozsahu byly ověřovány jiné závazky žalovaného, a kromě toho posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně a s odbornou péčí, neboť měsíční náklady dospělého člověka, včetně nákladů na bydlení v nájmu, ve výši [částka] nelze v současných ekonomických poměrech považovat za reálné. Splnění povinnosti původního věřitele posoudit úvěruschopnost žalovaného není zjištěno, soud proto musel dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú., a tudíž je úvěrová smlouva neplatná. 10. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance, kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 11. Dále se soud z vlastní povinnosti zabýval úvahou, zda není uvedená smlouva absolutně neplatná i z jiného důvodu. Při tom soud přihlédl k podmínkám půjčky, jak jsou popsány shora v tvrzeních žalobkyně a takto jsou zjištěny z předložené smlouvy. Ačkoli jsou některé nároky původního věřitele označené jako úhrada (či lépe řečeno úplata), ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy o úrok, který ovšem se zohledněním smluvních podmínek a ročního úročení sjednanou sazbou činí 85,92 % jistiny ročně. Smlouva o zápůjčce (stejně tak smlouva o úvěru) za daných podmínek je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 588 o. z. Smlouva o zápůjčce může být ujednána jako bezúročná anebo lze sjednat úrok, ovšem úrok musí být přiměřený, což platí zejména ve spotřebitelských vztazích. Podle ustálené judikatury jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou, kterou obvykle uplatňují banky při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úroková sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se o úrok