14 C 128/2021 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu dne 30. 4. 2021 žalobu, kterou se domáhala uložení povinnosti žalovanému k zaplacení částky celkem 51 464,46 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný je státním občanem Polska, jako občan EU byl v České republice zaměstnán u [právnická osoba] s.r.o., a zaměstnavatel jej proto přihlásil pro období od 18. 8. 2015 do 19. 2. 2016 k veřejnému zdravotnímu pojištění, a to prostřednictvím hromadných oznámení ze dne 18. 8. 2015 (přihlášení) a ze dne 19. 5. 2016 (odhlášení). Okamžikem zániku pracovního poměru zanikla též účast žalovaného na zdravotním pojištění. Žalovaný nesplnil své povinnosti plynoucí ze zákona č. 48/1997 Sb. po zániku účasti na zdravotním pojištění, a to povinnost oznámit žalobkyni změnu své situace, tj. ukončení zaměstnání v ČR, povinnost vrátit evropský průkaz zdravotního pojištění a povinnost tento průkaz nepoužívat a dále se jím neprokazovat. Žalovaný nejenže tyto své povinnosti nesplnil, ale průkaz zdravotního pojištění použil v době poskytnutí zdravotní péče v období od 1. 3. 2016 do 8. 3. 2016 a dne 14. 3. 2016 v Polsku, když současně v daném období již jeho účast na zdravotním pojištění v ČR netrvala. Žalobkyně s ohledem na poskytnutou zdravotní péči žalovanému v Polsku zaplatila prostřednictvím [anonymizováno] zdravotního pojištění z.s., [IČO], která spravuje společný informační systém se zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotní péče v rámci EU, za poskytnutou zdravotní péči žalovanému částku ve výši 227 443,52 Kč a za období, ve kterém již netrvala účast žalovaného na zdravotním pojištění zaplacená částka činí 51 464,46 Kč. K zaplacení této částky žalobkyní došlo dne 3. 9. 2018. Tuto částku žádá žalobkyně po žalovaném k zaplacení jako újmu z titulu zaviněného protiprávního jednání dle § 2910 Občanského zákoníku. Žalovaný byl žalobkyní vyzván upomínkou ze dne 20. 2. 2020, a následně i předžalobní výzvou. 2. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v České republice nekontaktní a nepodařilo se mu doručit dokumenty ani prostřednictvím dožádaného soudu v místě jeho bydliště, ustanovil soud usnesením ze dne 3. 10. 2022 č.j. 14 C 128/2021-58 žalovanému opatrovníka dle § 29 odst. 3 o.s.ř. z důvodu jeho neznámého pobytu. 3. Podle § 115a o.s.ř. nebylo třeba k projednání věci samé nařizovat jednání, jelikož věc bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž účastníci řízení na výzvu soudu nevyjádřili svůj nesouhlas s tímto postupem, pročež se jejich souhlas v souladu s § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal. 4. Soud se nejprve zabýval otázkou pravomoci soudu a v důsledku řešené otázky pravomoci následně též tím, jaký procesní předpis aplikovat a dle jakého hmotného práva věc rozhodnout. 5. Dle článku 7 odstavec 2 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. 6. Dle § 87 písmeno b) o.s.ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. 7. Dle článku 2 odstavec 1 Nařízení Evropského [anonymizováno] a Rady (EU) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) pro účely tohoto nařízení zahrnuje škoda jakékoli následky civilního deliktu, bezdůvodného obohacení, jednatelství bez příkazu nebo předsmluvního jednání. 8. Dle článku 2 odstavec 1 Nařízení Evropského [anonymizováno] a Rady (EU) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti. 9. Škodná událost, která vedla ke vzniku škody způsobené žalobkyni, nastala sice na území Polska, kde byla žalovanému poskytnuta zdravotní péče, ale k porušení povinnosti vrátit průkaz evropského pojištění nastalo na území ČR. Shodně pak plnění bylo odesláno žalobkyní jakožto zdravotní pojišťovnou působící na území ČR z jejího účtu vedeného v ČR. Jako místo vzniku škodné události ve smyslu shora citovaných ustanovení lze tedy označit nejen místo, kde došlo k poskytnutí zdravotní péče, ale též místo, kde bylo žalobkyní poskytnuto plnění a případně též místo, kde nebyla žalovaným splněna povinnost vrátit průkaz pojištění. Z těchto důvodů došel soud k závěru, že je dána jeho pravomoc k rozhodnutí sporu. Místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci pak může být dle místa sídla pobočky žalobkyně Okresní soud Plzeň-město, přičemž žalovaný ani nenamítal v tomto řízení nedostatek mezinárodní příslušnosti či místní nepříslušnost. Hmotné právo, které soud v daném případě aplikoval, bylo určeno v souladu s Nařízením Řím II opět podle místa vzniku škody, tj. právo české. 10. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný byl svým zaměstnavatelem přihlášen ke zdravotnímu pojištění ke dni 18. 8.2015 (hromadné oznámení č.l. 11 spisu) a účasten zdravotního pojištění byl do 19. 2. 2016 (č.l. 27). Žalovanému byla ve dnech 1. 3. 2016 do 8. 3. 2016 a dne 14. 3. 2016 poskytnuta zdravotní péče v Polsku (viz č.l. 29) a žalovaný při jejím poskytování předložil průkaz evropského zdravotního pojištění vystavený žalobkyní, byť jeho zdravotní pojištění již ke dni 19. 2. 2016 zaniklo, průkaz žalobkyni však nevrátil. Žalobkyni tak vznikla povinnost za poskytnutou zdravotní péči zaplatit za žalovaného částku 227 433,52 Kč, za období od 1. 3. do 8. 3. 2016 a za 14. 3. 2016 odpovídala částka 51 464,46 Kč (viz č.l. 16, 16 pv. a 28). Částku ve výši 227 433,52 Kč odpovídající vyúčtované péči, zaplatila žalobkyně dne 3. 9. 2018 (viz č.l. 30 a 31). Žalobkyně pátrala prostřednictvím Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení po žalovaném a na zjištěnou adresu následně žalovanému zaslala dvě upomínky a předžalobní upomínku (viz č.l. 16-26). Žalovaný dluh nezaplatil ani zčásti. 11. Dle § 3 odstavec 2 písmeno c) bod 1) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zdravotní pojištění zaniká dnem ukončení zaměstnání a dle § 12 písmeno j) je pojištěnec povinen vrátit průkaz zdravotního pojištění a dle písmene h) stejného ustanovení je pojištěnec povinen se prokazovat při poskytování zdravotních služeb, s výjimkou poskytování léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely a zdravotnických prostředků, platným průkazem pojištěnce nebo náhradním dokladem vydaným příslušnou zdravotní pojišťovnou. 12. Dle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. 13. V dané věci bylo prokázáno, že žalovaný nesplnil své povinnosti, resp. porušil povinnosti stanovené zákonem o veřejném zdravotním pojištění, a to povinnost vrátit průkaz zdravotního pojištění po zániku své účasti na systému zdravotního pojištění v ČR a dále se neoprávněně prokazoval tímto již neplatným průkazem pojištění vydaným žalobkyní. V důsledku tohoto protiprávního jednání žalovaného vznikla žalobkyni škoda ve výši zaplacené náhrady za poskytnutou zdravotní péči poskytnutou žalovanému v Polsku, která za dobu po zániku zdravotního pojištění odpovídá částce ve výši 51 464,46 Kč. Tato škoda je v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním žalovaného. Soud proto žalobě vyhověl, a to včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku ve výši určené ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla žalovanému určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako obecná třídenní. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 774 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2 574 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč za tři úkony dle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), c) uvedené vyhlášky.