28 C 157/2022-40 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 28. 2. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 5 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 7. 5. 2019 k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdce před uzavřením smlouvy posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy, když žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka. V článku 7.1. smlouvy žalovaná prohlásila, že před uzavřením smlouvy poskytla úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení její schopnosti splácet poskytnuté peněžní prostředky. Na základě uzavřené smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti s tím, že žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit včetně úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč a odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Při uzavření smlouvy žalovaná dále zvolila doplňkové služby, za nichž se zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobce poplatek ve výši 240 Kč představující poplatek za životní pojištění a 540 Kč za asistenční službu. Celkovou částku se zavázala žalovaná uhradit v 60 týdenních splátkách po 313 Kč počínaje od 14. 5. 2019. Žalovaná však splátky řádně a včas nehradila s tím, že ze smluvních ujednání bylo zřejmé, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne 30. 6. 2022, od této doby byla v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována dopisem ze dne 15. 1. 2021. Žalobkyně uvedla, že žalovaná na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradila pouze částku 5 000 Kč. Žalobkyně tak požadovala po žalované uhrazení dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, dále kapitalizované úroky ve výši 1 043,09 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 456 Kč, dále úroky ve výši 18,87 % ročně z dlužné jistiny jdoucí od 16. 1. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny jdoucí od téhož dne.K výzvě soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení ohledně ověření úvěruschopnosti tak, že opětovně uvedla skutečnosti uvedené v žalobě, kdy odkázala na kartu zákazníka ze dne 7. 5. 2019. Žalobkyně dále poukázala na to, že v případě, že by soud shledal, že žalobkyně dostatečně neprokázala splnění zákonné povinnosti dle ustanovení § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb., neprokázání splnění této povinnosti nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy, když odkázala na ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016. 2. Soud ve věci nařídil ústní jednání, ke kterému se žalovaná bez řádné omluvy nedostavila, soud tedy jednal v její nepřítomnosti. 3. Z provedených listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které prokazují tvrzení žalobkyně o podmínkách uzavření smlouvy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou, když tvrzené skutečnosti vyplynuly ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 7. 5. 2019. Z karty zákazníka pak soud zjistil, že žalovaná v žádosti o spotřebitelský úvěr uvedla ke své finanční situaci, že má příjem 5 000 Kč z brigád a příjem 7 600 Kč z titulu pobírání mateřské s tím, že další příjmy činí částku 15 000 Kč, které sestávají z nájmu manžela a alimentů, celkový příjem označila ve výši 27 600 Kč. Výdaje pak označila ve výši 10 000 Kč jako výdaje na bydlení a osobní výdaje ve výši 7 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně tak dospěl k závěru, že použitelný příjem s ohledem na tvrzení žalované byl 10 600 Kč. Z předložených listin bylo dále prokázáno, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována a zároveň vyzývána k úhradě dlužné částky (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021 včetně podacího archu ze dne 22. 2. 2021). Žalovaná dále byla vyzvána v rámci předžalobní výzvy k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 13. 1. 2022. K prokázání tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně řádně osvědčil úvěruschopnost žalované, žalobkyně poukázala na kartu zákazníka viz shora, kdy dále soudu předložila dohodu o provedení práce ze dne 5. 3. 2019, z které vyplynulo, že žalovaná se dohodla o provedení práce pro zaměstnavatele v období od 5. 3. 2019 do 31. 12. 2019 v rozsahu 300 hodin, dále smlouvu o nájmu, ze které vyplynulo, že žalovaná uzavřela nájemní smlouvu na nemovitost za nájemné stanovené ve výši 17 000 Kč měsíčně a to dne 4. 2. 2019. Žádné jiné listiny žalobkyně k tomuto samému tvrzení neoznačila ani nepředložila. 4. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že na předmětnou smlouvu je nutné hledět jako na smlouvu neplatnou, neboť je zřejmé, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., když v souvislosti s tímto soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy z tvrzení žalobkyně je zřejmé, že pouhá tvrzení žalobkyně o tom, jakým způsobem byla ověřována úvěruschopnost žalované, nemohou obstát. Je taktéž nutno poukázat, že mezi informacemi uvedenými žalovanou v kartě zákazníka a důkazy, které byly předloženy, je zřejmý rozpor, kdy žalovaná uvedla v kartě zákazníka, že nájemné činí 10 000 Kč, ačkoliv z předložené nájemní smlouvy vyplynula částka 17 000 Kč. Dále je nutné poukázat na to, že žalovaná v kartě zákazníka jako svůj další příjem mimo jiné označila výživné, které zcela logicky nelze zahrnovat do příjmů, které by měly být zohledňovány v rámci posouzení úvěruschopnosti. V neposlední řadě soud uvádí, že počínaje od 29. 5. 2022 je zákonem stanovena absolutní neplatnost smluv v případě, že nebyla řádně splněna předsmluvní povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb.). Na smlouvu o úvěru tak s ohledem na shora uvedené dopadá sankce absolutní neplatnosti a z tohoto důvodu soud nárok žalobkyně vyhodnotil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, když žalobkyně prokázala, že peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč byly žalované skutečně poskytnuty. Žalovaná netvrdila, tudíž ani neprokazovala opak. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na zaplacení částky 5 000 Kč, když z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná uhradila toliko částku 5 000 Kč. Co se týče zákonného příslušenství, soud určil počátek prodlení od 8. 3. 2021, když z předložených listinných důkazů vyplynulo, že poprvé byla žalovaná vyzývána k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 19. 2. 2021, ve které byla vyzývána k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu. Z dodejky České pošty pak vyplynulo, že tato zásilka byla poslána dne 22. 2. 2021. V souladu s ustanovením § 571 občanského zákoníku, pak žalovaná měla plnit nejpozději do 7. 3. 2021. Pokud tak neučinila, dostala se od 8. 3. 2021 do prodlení (§ 1970 občanského zákoníku). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 5. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl tak, že vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. 6. O lhůtě k plnění soud rozhodoval dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.