28 C 87/2022-48 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Mostě dne 29. 6. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 4 398 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1.1.2021 uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako původním věřitelem a postupitelem, a žalobkyní žalobkyně nabyla níže uvedenou pohledávku za žalovaným. Žalobkyně uvedla, že původní věřitel uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru dne 27. 7. 2016 ve výši 3 500 Kč s tím, že poskytnutý úvěr měl být splacen nejpozději do 26. 8. 2016. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 3 500 Kč, a dále poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 898 Kč. Původní věřitel poskytoval úvěry prostřednictvím webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tyto kroky vedly ke zřízení uživatelského účtu s tím, že žalovaný následně odsouhlasil znění úvěrové smlouvy. Žalovaný poslal právnímu předchůdci žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru a po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl tento úvěr poskytnut, když byl vyplacen dne 27. 7. 2016. Úvěr byl převeden z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného, který označil. Úvěr byl žalovanému prokazatelně poskytnut, což dokládá výpis z bankovního účtu právního předchůdce žalobkyně. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel s tím, že úvěr nesplatil ani poté, co byl ze strany právního předchůdce žalobkyně opakovaně k jeho úvěru vyzýván, a následně i ze strany samotné žalobkyně. Poplatek za poskytnutí úvěru pokrývá veškerou administrativní činnost spojenou s poskytováním úvěru žalobkyní, a dále náklady vznikající žalobkyni související s hromadným nesplácením úvěrů v ČR, dále náklady na získání finančních prostředků pro poskytování koncových úvěrů úvěrovaným osobám, a zamýšlenou drobnou marží pro žalobkyni. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, BRKI. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a žádosti o úvěr bylo vyhověno. Žalobkyně uvedla, že k tomuto nenavrhuje žádných dalších důkazů. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz dne 15. 7. 2021, který byl dne 6. 9. 2021 zrušen. 3. Na základě usnesení vydaného Okresním soudem v Mostě ze dne 19. 1. 2022 č. j. 32 C 354/2021-32 věc byla postoupena zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému. 4. Výzvě soudu žalobkyně k prověření úvěru schopnosti žalovaného uvedla skutečnosti uvedené v žalobě s tím, že splnila, že odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit a že řádně zvážil své možnosti. Na základě této lustrace a prohlášení žalovaného původní věřitel nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného úvěr platit. Původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji s tím, že klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a bylo tak žádosti o úvěr vyhověno. Žalobkyně uvedla, že v dobré víře, že původní věřitel dostatečným způsobem a v souladu se zákonem prověřil úvěruschopnost s tím, že jiným či dalším dokladem nebo výstupem od původního věřitele k prověřování úvěruschopnosti již nedisponuje. 5. Z předložených listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které prokazují tvrzení žalobkyně o podmínkách uzavření smlouvy (smlouva o zápůjčce, všeobecné podmínky, výpis prokazující odeslání částky). Stejně tak bylo z předložených listin prokázáno, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován a zároveň vyzýván k úhradě dlužné částky (smlouva o postoupení pohledávek, oznámené o postoupení pohledávek, předžalobní výzva, podací lístek). K tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně řádně osvědčil úvěruschopnost žalovaného, však žalobkyně žádné důkazy neoznačila, tudíž ani nepředložila. 6. Po právním zhodnocení předložených listinných důkazů soud dospěl k závěru, že na předmětnou smlouvu je nutné hledět jako na smlouvu neplatnou, neboť je zřejmé, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., když v souvislosti s tímto soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy z tvrzení žalobkyně je zřejmé, že pouhá tvrzení žalobkyně o tom, jakým způsobem byla ověřována úvěruschopnost žalovaného, nemohou obstát. Skutečnost, že žalovaný byl osobou neschopnou splácet své závazky, hovoří i skutečnost, že na shora uvedený úvěr neuhradil ničeho. Na smlouvu o úvěru tak s ohledem na shora uvedené dopadá sankce absolutní neplatnosti a z tohoto důvodu soud nárok žalobkyně vyhodnotil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, když žalobkyně prokázala, že peněžní prostředky ve výši 3 500 Kč byly žalovanému skutečně poskytnuty. Žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokazoval opak. Současně soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil na úvěr ničeho, když bylo případně na žalovaném, aby tvrdil skutečnosti a prokazoval důkazy ohledně opačného tvrzení, žalovaný však zůstal zcela nečinný. Co se týče zákonného příslušenství, soud počátek prodlení určil od 16. 2. 2021, když z předložených listinných důkazů vyplynulo, že poprvé byl žalovaný vyzýván k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 2. 2. 2021, kdy z dodejky České pošty s.p. bylo zjištěno, že tato byla dána k přepravě dne 2. 2. 2021 V souladu s ustanovením § 571 občanského zákoníku, pak výzva žalovanému byla doručena dne 5. 2. 2021 a nejpozději 15.2.2021 (10. den) měl žalovaný plnit. Pokud tak neučinil, dostal se od 16.2.2021 do prodlení (§ 1970 občanského zákoníku). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 7. O nákladech řízení soud rozhodoval dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a s přihlédnutím k poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci soud přiznal žalobkyni právo na náhradu 31,78 % účelně vynaložených nákladů řízení (nutno zohlednit i požadované a přiznané příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku). Ty spočívají v soudním poplatku 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 200 Kč za tři úkony právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, předžalobní výzva), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celková částka nákladů by tak představovala částku 1 489 Kč, při zohlednění toho, že žalobce byl ve věci úspěšný pouze z části (20,84 %), náleží žalobkyni částka 310,31 Kč.