30 C 356/2021-23 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 31. 8. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost specifikovanou ve výroku I. tohoto rozsudku. 2. Návrh je odůvodněn tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel s žalovaným dne 30. 9. 2015 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Úvěr byl poskytnut ve výši 6 500 Kč se splatností do 30. 10. 2015. Úvěr byl poskytnut prostřednictvím webové stránky [webová adresa], kde se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů, včetně telefonního čísla a e-mailové adresy, dále pak uvedl i číslo občanského průkazu a bankovního účtu. Odsouhlasil znění úvěrové smlouvy a poslal žádost o poskytnutí úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl zaslán v rámci webového rozhraní návrh úvěrové smlouvy. Žalovaný k žádosti o úvěr přiložil rovněž kopii občanského průkazu. Kredibilita žalovaného pak byla prověřena lustrací veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Zároveň odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit, a že řádně zvážil své možnosti. Právní předchůdce žalobkyně vyplatil žalovanému jistinu úvěru dne 30. 9. 2015 na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 820 Kč, avšak tuto svou povinnost nesplnil, přičemž se ho nezdařilo zastihnout ani telefonicky. Aktivní legitimaci žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2021. Celková dlužná částka ve výši 8 320 Kč pak sestává z jistiny úvěru ve výši 6 500 Kč a poplatku za jeho poskytnutí ve výši 1 820 Kč. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil. 3. Protože žalobkyně předložila spolu se žalobou dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci bez nařízení jednání podle § 115 a o. s. ř., dotázal se soud účastníků, zda s tímto postupem souhlasí. Žádný z účastníků se ve stanovené lhůtě nevyjádřil (žalobkyně souhlas vyslovila již v podané žalobě), soud tedy souhlas předpokládal podle § 101 odst. 4 o. s. ř. a jednání ve věci nenařizoval. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžení prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2399 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 6. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, žádat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za sjednanou výše takto stanovená. 7. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně je zcela důvodný. Soud má za prokázané, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně byla platně uzavřena úvěrová smlouva, na základě které byla žalované poskytnuta částka 6 500 Kč Smlouva o úvěru byla shledána platným právním úkonem, neboť splňuje veškeré náležitosti, které s platnou smlouvou o úvěru spojuje občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, a splňuje i náležitosti požadované zákonem o spotřebitelském úvěru, když v této souvislosti soud odkazuje i na aktuální judikaturu Krajského soudu v Plzni ohledně spotřebitelských úvěrů s krátkou dobou splatnosti. Zároveň bylo prokázáno, že žalovaný úvěr čerpal. Všechny požadované částky, včetně poplatků za administrativní zpracování úvěru, soud shledal jako přiměřené a důvodné a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 8. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142a o. s. ř., kdy žalobkyně, která byla ve věci zcela úspěšná, má vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, ze tří úkonů právní služby po 200 Kč (tj. 600 Kč) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zaslání kvalifikované výzvy k plnění, tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 189 Kč Celkem tak náklady řízení žalobkyně přestavuje částka 1 489 Kč Lhůtu k plnění soud opětovně stanovil jako třídenní ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 9. Nad rámec shora uvedeného soud doplňuje, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno postupem podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., když soud návrh žalobkyně vyhodnotil jako návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně tým žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když jen u zdejšího soudu žalobkyně podala několik desítek obdobných návrhů. V souvislosti s výše uvedeným pak soud dále uvádí, že dospěl k závěru, že nařízení o obdobných žalobách dopadá shora uvedené ustanovení s výjimkou případu, kdy skutkové okolnosti věci i právní hodnocení jsou natolik specifické, že je již nelze k „ obdobným věcem“ zařadit. V daném případě se o takový úkon nejedná.