14 C 156/2023 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 7 000 Kč a smluvní pokuty 3 500 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 700,96 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 722,34 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení. Dále žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaný dne 15. 6. 2021 uzavřely smlouvu o úvěru č. B0003861202743570, na základě které žalovaný obdržel bezhotovostním převodem na účet částku 7 000 Kč a zavázal se uhradit poplatek za poskytnutí úvěru 5 271,70 Kč a sjednaný úrok ve výši specifikované ve smlouvě. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně se sjednaným úrokem a poplatkem nejpozději do 5. 7. 2021. Žalovaný však povinnosti vyplývající pro něj z úvěrové smlouvy nesplnil, když do sjednané doby splatnosti nezaplatil částku, k jejímuž zaplacení se zavázal. Pro případ prodlení žalovaného se splacením úvěru byla sjednána v článku VIII. odst. VIII. 1. smluvní pokuta 0,1 % denně z částky, ohledně které byl žalovaný v prodlení. Na žalobkyni byla v rámci postoupení pohledávky za žalovaným postoupena smluvní pokuta ve výši 3 500 Kč odpovídající ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. Dle informací od původního věřitele zaplatil žalovaný na svůj dluh toliko částku 101,75 Kč. Dne 7. 6. 2022 byla mezi původním věřitelem a žalobkyní uzavřena Rámcová smlouva o postoupení pohledávek, na základě které došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na současnou žalobkyni, a to s účinností ke dni 29. 9. 2022. Předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené dlužné částky, která činila na dlužné jistině 7 000 Kč a na poplatku za poskytnutí úvěru 5 169,95 Kč (po zohlednění platby 101,75 Kč), úroku 1 346,11Kč, smluvní pokuty 3 500 Kč, kapitalizovaném úroku z prodlení částku 896,17 Kč. Žalovaný celkem zaplatil předchůdci žalobkyně do doby postoupení pohledávky částku 101,75 Kč. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu v tomto směru nevyjádřil, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] a žalovaný dne 15. 6. 2021 uzavřely smlouvu o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty úvěrové prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se dále zavázal v souvislosti s poskytnutým úvěrem uhradit částku 5 271,70 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru. Úroková sazba činila 40 % ročně. RPSN činila 13 713,70 %. Splatnost úvěru byla stanovena na 20 dní na den 5. 7. 2021. V článku VIII. odst. 1 si strany ujednaly pro případ prodlení žalovaného se splněním kterékoliv platební povinnosti vyplývající pro něj z uzavřené úvěrové smlouvy smluvní pokutu 0,1 % denně z částky, ohledně které se žalovaný ocitne v prodlení. Žalovanému byly vyplaceny úvěrové prostředky bezhotovostně na účet č. [bankovní účet] dne 15. 6. 2021. Dle sdělení banky ze dne 12. 6. 2023 (č.l. 34 spisu) se jedná o účet vedený na jméno žalovaného. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 20. 10. 2022. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný v souvislosti s poskytnutými peněžními prostředky uhradil celkem částku 101,75 Kč. Bylo případně na žalovaném, aby prokázal opak, což však neučinil a v řízení zůstal pasivní. Žalobce současně doplnil k výzvě soudu postup při ověřování úvěruschopnosti žalovaného (č.l. 31-32 spisu). 5. Po zhodnocení výše uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že na smlouvu je nutno nahlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „o. z.“). Důvod neplatnosti, resp. nemravnost soud shledává ve výši sjednaného poplatku za poskytnutí peněžních prostředků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny 7 000 Kč hradit úvěrové společnosti poplatek v celkové výši 5 271,70 Kč při splatnosti úvěru 20 dní. Skutečnost, že poplatek byl ve smlouvě formulován vedle sjednaného úroku 40 % ročně a jeho označení jako„ poplatek za poskytnutí úvěru“ nemění nic na tom, že soud posuzuje celé ujednání o těchto platbách (tj. o úroku a poplatku za poskytnuté peněžní prostředky) jako souhrnné ujednání o úroku. Právní předchůdkyně žalobkyně je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, respektive spotřebitelských úvěrů a je zřejmé, že bez odpovídajícího úroku by právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným pravděpodobně smlouvu nikdy neuzavřela. Soud se domnívá, že formální členění plateb, k jejichž úhradě se žalovaný zavázal, na úrok 40 % a poplatek ve výši 5 271,70 Kč má ve skutečnosti pouze ten význam, aby ujednání pro spotřebitele působilo příznivěji (zejména výše ujednané úrokové sazby), z pohledu soudu se však jedná o sofistikované zakrývání skutečné výše sjednaného úroku, pročež soud hodnotí obě platby, tj. poplatek 5 271,70 Kč i sjednaný úrok 40 % ročně jako ujednání o úplatě za poskytnutí peněžních prostředků, tj. ujednání o úroku. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 93 195 % (!!!) a jedná se tak dle § 588 občanského zákoníku o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, z nichž lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, jež by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Průměrná (tj. obvyklá) úroková sazba poskytovaná bankami na obdobné úvěry se splatností do 1 roku v červnu 2021 činila 18,36 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. V daném případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdkyně žalobkyně by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytla. Jednalo se o adhezní smlouvu nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalovaného, a pokud je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno nahlížet na celou smlouvu jako na nemravnou. Soud pro úplnost odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni uvedené v rozsudku ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017. 6. Vzhledem k výše uvedeným závěrům tak žalobkyni náleží právo na vrácení toliko poskytnuté částky se zohledněním již uhrazené části dluhu (101,75 Kč). Jde-li o právní posouzení, jedná se o bezdůvodné obohacení žalovaného ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat. Žalovaný se poskytnutím peněžních prostředků obohatil o částku 6 898,25 Kč. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na dluh zaplatil pouze 101,75 Kč. Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného vydat bezdůvodné obohacení ve výši 6 898,25 Kč, když zohlednil tuto částečnou úhradu ze strany žalovaného. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu v rámci výroku I. tohoto rozsudku uložil též povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže ke dni následujícím po účinnosti smlouvy postoupení pohledávky za žalovaným, tj. od data 30. 9. 2022, neboť je zřejmé, že k tomuto datu byl dluh žalovaného již splatný vzhledem k datu splatnosti finančních prostředků poskytnutých na základě neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně v žalobě požadovala úrok nižší, než kolik činil zákonný úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. k datu 30. 9. 2022, proto byl přiznán úrok z prodlení ve výši požadované žalobkyní. Ve zbytku soud žalobu s ohledem na závěry uvedené výše v odůvodnění zamítl, jelikož všechny ostatní nároky uplatněné žalobou vycházely z absolutně neplatné smlouvy. O lhůtě ke splnění povinnosti určené výrokem I. rozsudku bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. 7. O nákladech ří