20 C 43/2023-73 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 2. 2. 2023 domáhal zrušení vyživovací povinnosti stanovené naposledy rozsudkem [název soudu] č.j. [číslo jednací] ve znění rozsudku [název soudu] sp.zn. [spisová značka]. Rozsudek byl odůvodněn tím, že žalovaný v roce 2022 dovršil 18 let věku a stal se plně svéprávným. Žalobce jej kontaktoval s dotazem, zda je studentem či uchazečem o zaměstnání a o sdělení čísla účtu k hrazení výživného k jeho rukám. Žalovaný na žádost neodpověděl a s žalobcem nekomunikoval. Žalobce je starobní důchodce a vzhledem k tomu, že žalovaný nabyl plné svéprávnosti a má možnost sám se živit, navrhl žalobce zrušení výživného. 2. Žalovaný prostřednictvím své zvolené zástupkyně k žalobě uvedl, že byl uznán invalidním v I. stupni bez nároku na důchod a soud by měl zvážit pokračování výživného pro zletilého žalovaného, neboť ten vlivem onemocnění je nesoběstačný a žalobce by se měl na jeho výživě podílet. 3. Z provedených listinných důkazů soud zjistil, že o povinnosti žalobce k hrazení výživného rozhodoval naposledy [anonymizováno] soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], který byl potvrzen rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. V červnu 2021 vycházel soud mimo jiné z toho, že žalovaný žil s matkou ve společné domácnosti, nebyl zaměstnán, navštěvoval desátou třídu speciální školy a jediným jeho příjmem byl příspěvek na péči ve výši 6 600 Kč. Ohledně poměrů otce, tedy žalobce soud vycházel ze zjištění, že žil ve společné domácnosti s družkou, která byla zaměstnána s příjmem 13 000 Kč měsíčně. Otec pobíral pouze starobní důchod ve výši 11 565 Kč měsíčně a měl vyživovací povinnost k synovi [jméno]. Ze zprávy Úřadu práce ČR – [anonymizováno] [pobočka], kontaktní pracoviště [okres] z 20. 4. 2023 soud zjistil, že žalovanému byl příspěvek na péči od 1. 10. 2022 odejmut. Z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze 7. 9. 2022 a posudku o invaliditě ze dne 10. 8. 2023 soud zjistil, že posudkem posudkového lékaře [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] byl žalovaný uznán invalidním s tím, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost o 40 % a to ke dni 14. 6. 2022. Žalovaný je schopen po vzniku invalidity I. stupně vykonávat výdělečnou činnost v podstatně menším rozsahu a intenzitě. Důvodem snížení pracovní schopnosti je v rozhodující příčině [anonymizována čtyři slova]. Žalovanému byla rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze 7. 9. 2022 zamítnuta žádost o přiznání invalidního důchodu, přestože invalidita žalovaného vznikla ke dni 14. 6. 2022. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žalovaný nezískal v období před vznikem invalidity, tj. v době do 13. 6. 2022 ani jeden den pojištění. Ze zprávy [stát. instituce] soud zjistil, že v roce 2022 činila průměrná výše invalidního důchod I. stupně pro muže 9 220 Kč. Z potvrzení společnosti [právnická osoba] z 1. 12. 2023 soud zjistil, že žalovaný vykonával v lednu a únoru letošního roku pro tuto společnost výdělečnou činnost, přičemž v lednu odpracoval čtyři dny s hrubým příjmem 3 931 Kč a v únoru letošního roku odpracoval 5 dní s hrubým příjmem 6 389 Kč. Za oba měsíce bylo za žalovaného odvedeno pojistné na sociálním zabezpečení. Podle § 910 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, platí, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. <i>4. Podle § 911 občanského zákoníku výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.</i> 5. Na základě shora učiněného skutkového zjištění a po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba na zrušení výživného proti žalovanému je důvodná. Soud se v souladu s ustanovením § 163 o.s.ř. zabýval otázkou, zda od posledního rozhodnutí o vyživovací povinnosti žalobce vůči žalovanému došlo k tak podstatné změně okolností, která by byla rozhodná pro další trvání výživného. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný po skončení povinné školní docházky sice byl uznán invalidním v I. stupni pro [anonymizována tři slova], nicméně jeho obecná pracovní způsobilost poklesla„ pouze“ o 40 % a to ke dni 14. 6. 2022. Z toho však také vyplývá, že v rozsahu 60 % je jeho pracovní způsobilost stále zachována, čemuž odpovídá také skutečnost, že v lednu a únoru letošního roku vykonával práci pro společnost [právnická osoba], kde v měsíci únoru 2023 za 5 odpracovaných dnů, tedy 40 hodin obdržel mzdu ve výši 6 389 Kč hrubého. To odpovídá průměrnému hrubému hodinovému výdělku ve výši 159,70 Kč. Pokud by tedy žalovaný odpracoval celý měsíc, ve smyslu ustanovení § 356 zákoníku práce, mohl by činit jeho měsíční příjem až 27 780 Kč hrubého. Pokud by soud zohlednil snížení jeho pracovní schopnosti a z tohoto průměrného, respektive pravděpodobného výdělku vypočítal pouze 60 %, činilo by to hrubý měsíční příjem okolo 16 500 Kč. Dále soud vycházel ze závěru, že není vinou žalobce, že žalovanému nebyl, přestože byl uznán invalidním v I. stupni, přiznán invalidní důchod z důvodu nesplnění potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod pojištěnce. Podle ustanovení § 40 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, dále jen ZDP, činí potřebná doba pojištění pro nárok na invalidním důchodu pojištěnce ve věku do dvaceti let méně, než jeden rok. Z toho soud dovodil, že pokud k získání invalidního důchodu pro invaliditu I. stupně, bylo zapotřebí provést např. pouze jednu dobrovolnou měsíční platbu sociálního pojištění, bylo možné a spravedlivé toto po žalovaném, i vzhledem k tomu, že žalobce přinejmenším do nabytí zletilosti plnil svoji vyživovací povinnost a hradil výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, požadovat. Soud se dále domnívá, že vzhledem ke znění ustanovení § 40 odst. 2 ZDP, věta třetí, podle kterého podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod se považuje za splněnou též, byla-li tato doba získána v kterémkoliv období deseti roků dokončeném po vzniku invalidity a vzhledem k tomu, že žalovaný následně tuto podmínku splnil, když byl účasten důchodového pojištění minimálně dva měsíce, lze důvodně předpokládat, že ačkoliv byla žádost žalovaného na přiznání invalidního důchodu v září roku 2022 zamítnuta, mohlo by být nové žádosti s ohledem na splnění podmínek na přiznání invalidního důchodu I. stupně vyhověno. Za zcela rozhodující však soud považoval, že nepřiznání nároku na invalidní důchod nelze klást k tíži žalobce. Ten je starobním důchodcem s jediným měsíčním příjmem v podobě starobního důchodu ve výši 14 746 Kč. K tomu má další vyživovací povinnost k nezletilému synovi. Potom pokud žalovaný po nabytí zletilosti vlastním zaviněním neobdržel invalidní důchod I. stupně a zároveň za situace, kdy je podle soudu schopen výdělečné činnosti, přinejmenším v rozsahu 60 %, považoval soud za spravedlivé přihlédnout k tomu, že je schopen si svojí výdělečnou činností vydělat více, než kolik činí starobní důchod žalobce. Proto soud ve smyslu § 911 dospěl k závěru, že žalovaný je schopen sám se živit, když je schopen dosáhnout vyššího měsíčního výdělku, než kolik činí starobní důchod žalobce a je zde dán tedy důvod k zrušení vyživovací povinnosti. 6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. občanského soudního řádu, když žalobce, který byl ve věci zcela úspěšný, by měl právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, ale žalobce žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval.