30 C 43/2023-25 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 14. 12. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost specifikovanou ve výroku I. tohoto rozsudku. Návrh odůvodnila tím, že na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 30. 8. 2021 a Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její nedílnou součástí, dodávala žalobkyně žalované elektřinu do odběrného místa na adrese v [obec], [ulice a číslo], č. [anonymizováno]: [číslo], a to pro potřeby domácnosti. Odebranou elektřinu za období od 13. 9. 2021 do 24. 1. 2022 vyúčtovala žalobkyně žalované fakturou [číslo] znějící na částku 2 173,47 Kč, když cena elektřiny představovala částku 1 973,47 Kč, dále 2x 100 Kč jako smluvní pokuta za prodlení se zaplacením záloh na dodávku elektřiny, kdy v rámci tohoto řízení se žalobkyně domáhá toliko úhrady smluvní pokuty ve výši 100 Kč. Žalovaná i přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně na celkový dluh ve výši 2 173,47 Kč dosud ničeho neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalované byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa trvalého pobytu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel. 3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které zcela korespondují se skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě. 4. Po právní posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je zcela důvodná. Mezi žalobkyní a žalovanou existoval závazkový vztah o dodávce elektřiny ve smyslu zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, který svým obsahem odpovídá kupní smlouvě ve smyslu ustanovení § 2079 a n. občanského zákoníku. Žalobkyně dodala žalované elektřinu ve shora uvedeném odběrném místě a cenu za takto odebranou elektřinu žalované řádně vyúčtovala. Žalované tak vznikla povinnost zaplatit žalobkyni řádně a včas cenu odebrané elektřiny v částce 1 973,47 Kč, a dále smluvní pokutu ve výši 100 Kč za nezaplacení faktury [číslo] kterou soud shledal jako platně sjednanou ve smyslu ustanovení § 2048 občanského zákoníku. S ohledem na shora uvedené tak žalobě v plném rozsahu vyhověl. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 5. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142a o. s. ř., kdy žalobkyně, která byla ve věci zcela úspěšná, má vůči žalované právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, ze tří úkonů právní služby po 200 Kč (tj. 600 Kč) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zaslání kvalifikované výzvy k plnění, tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 189 Kč Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka 1 489 Kč Lhůta k plnění byla opětovně stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 6. Nad rámec shora uvedeného soud doplňuje, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno postupem podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., když soud návrh žalobkyně vyhodnotil jako návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaný opakovaně tým žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když jen u zdejšího soudu žalobkyně podala několik tisíc obdobných návrhů. V souvislosti s výše uvedeným pak soud dále doplňuje, že dospěl k závěru, že nařízení o obdobných žalobách dopadá shora uvedené ustanovení s výjimkou případů, kdy skutkové okolnosti věci i právní hodnocení jsou natolik specifické, že je již nelze k „ obdobným věcem“ zařadit. V daném případě se o takovou výjimku nejedná.