14 C 23/2024-59 — Okresní soud Plzeň-město

Žalobou doručenou tomuto soudu dne 6. 12. 2023 se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 14 204,25 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že proti žalobci coby povinnému bylo vedeno žalovanou jakožto oprávněnou exekuční řízení na vymožení částky 73 500 Kč z titulu dlužného výživného pověřeným soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, (Exekutorský úřad , adresa, -západ) pod sp.zn. , spisová značka, . Žalobce podal návrh na zastavení této exekuce, přičemž usnesením Okresního soudu , adresa, -jih ze dne 17. 2. 2023 č.j. , spisová značka, bylo rozhodnuto tak, že žalobci bylo z převážné části vyhověno (z 85 %) a exekuce byla zastavena do částky 62 500 Kč, přičemž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 70 % s odkazem na samostatné usnesení, v němž bude konkrétní částka odpovídající nákladům řízení vyčíslena. Soud přitom dospěl k závěru, že exekuce byla žalovanou vedena proti žalobci oprávněně pouze do částky 11 000 Kč a ve zbývající části se jednalo o exekuci neoprávněnou. Usnesením Okresního soudu , adresa, -jih ze dne 13. 7. 2023 č.j. , spisová značka, byly tyto náklady řízení určeny částkou 9 786 Kč. Žalobce se posléze obrátil na soudního exekutora s žádostí o zaslání informace o výši vymoženého plnění v exekučním řízení a informace, jak bylo s těmito prostředky naloženo. Exekutor žalobci sdělil, že bylo vůči němu vymoženo celkem 77 346 Kč, přičemž z této částky bylo v průběhu exekuce 25 204 Kč vyplaceno přímo žalované. Žalovaná tak byla povinna vrátit žalobci částku odpovídající rozdílu mezi exekutorem vyplacenou částkou 25 204 Kč a částkou 11 000 Kč, jež byla v exekuci proti žalobci vymáhána oprávněně, tj. částku 14 204,25 Kč. Žalovaná byla taktéž povinna zaplatit žalobci částku 9 786 Kč dle výše citovaného usnesení Okresního soudu , adresa, -jih jako náhradu nákladů řízení. , adresa, 786 Kč již žalovaná žalobci zaplatila, neoprávněně vyplacený přeplatek na exekučním plnění ve výši 25 204,25 Kč však žalobci nevrátila a to ani poté, co byla k úhradě vyzvána předžalobní výzvou.Žalovaná podala v zákonné lhůtě odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu. S žalobou nesouhlasila a nárok žalobce neuznala ani částečně. Namítala, že úhrada 14 205,25 Kč, kterou v rámci exekuce vedené proti žalobci obdržela, není neoprávněná a to z následujících důvodů. Manželství rodiče žalované bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu , adresa, -jih ze dne 1. 10. 2007 č.j. , spisová značka, (právní moc ke dni 15. 10. 2007), přičemž před rozvodem manželství bylo rozhodnuto rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 4. 2007 č.j. , právnická osoba, /2007-44 o výživném tehdy nezletilé žalované tak, že byla schválena dohoda rodičů o výchově (žalovaná byla svěřena do výchovy matce) a žalobce se zavázal platit jí měsíční výživné ve výši 3 000 Kč. Po rozvodu rodiče žalované vedli spor o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Žalobce byl v tu dobu dle tvrzení žalované neustále v prodlení s úhradami soudem stanoveného výživného. Rodiče žalované dne 14. 2. 2012 dosáhli dohody o narovnání, v níž se žalobce mimo jiné zavázal platit žalované částku 3 500 Kč na její výživu. Dále dne 16. 2. 2012 žalobce sepsal čestné prohlášení, ve kterém se zavázal žalované finančně přispět na studium vysoké školy, a to částkou 10 000 Kč vždy po úspěšném ukončení semestru, resp. pokud by žalovaná nestudovala, zavázal se darovat jí jednorázově částku 100 000 Kč. Žalobce však povinnosti vyplývající pro něj z dohody o narovnání a z čestného prohlášení neplnil řádně a včas, pročež se žalovaná obrátila se svými nároky na soud. Žalobce uhradil v průběhu řízení vedeného před Okresním soudem v Táboře několika platbami část výživného a tyto platby žalovaná započetla na dlužné výživné, ve zbytku se po žalobci domáhala zaplacení částky 47 500 Kč odpovídající výživnému za období od září 2017 do října 2018. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 11. 2018 č.j. , spisová značka, byla žaloba žalované zamítnuta s tím, že povinnost žalobce hradit žalované výživné zanikla dnem 15. 9. 2016, kdy žalovaná ukončila studium prvního oboru vysokoškolského studia. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (Krajského soudu v , právnická osoba, – pobočka v Táboře) však vyplývá, že dohoda uzavřená mezi rodiči žalované nemohla být právním důvodem pro žalobou uplatněný nárok a to pro absenci schválení této dohody soudem dle § 86 odst. 1 ve spojení s § 50 odst. 2 a § 26 odst. 3 zákona o rodině. Odvolací soud přitom shledal, že sama povinnost hradit výživné 3 000 Kč měsíčně nezanikla, jelikož nedošlo k zániku vyživovací povinnosti. Žalovaná se tak po právu obrátila na soudního exekutora v souladu s pravomocným a vykonatelným exekučním titulem (rozsudek Okresního soudu , adresa, -jih ze dne 30. 4. 2007) a to pro nařízení exekuce pro vymáhání dlužného výživného za období od září 2017 do května 2019 v celkové výši 61 500 Kč a dále pro běžné výživné 3 000 Kč měsíčně od června 2019 na dobu neurčitou. Žalovaná dále poukazovala na závěry rozhodnutí Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 2. 2020 č.j. , spisová značka, a Krajského soudu v , právnická osoba, – pobočka v Táboře ve věci návrhu žalované na zvýšení výživného a návrhu žalobce na zrušení výživného, na základě kterých žalovaná následně podala soudnímu exekutorovi návrh na částečné zastavení exekuce vedené proti žalobci od měsíce října 2019 do budoucna a návrh na pokračování v exekuci pro dlužné výživné 3 000 Kč měsíčně pouze za období od 1. 9. 2017 do 15. 9. 2019. Exekuční řízení bylo co do částky 62 500 Kč vůči žalobci zastaveno, když Okresní soud , adresa, -jih uzavřel, že dohoda o narovnání sjednaná za účinnosti zákona o rodině nebyla schválena soudem, pročež jí nemohl být nahrazen rozsudek ze dne 30. 4. 2007 o vyživovací povinnosti žalobce k žalované, avšak z jednání obou účastníků řízení od ledna 2012 do konce roku 2018 bylo zřejmé, že se oba cítí být vázáni touto dohodou o narovnání, neboť žalobce dle této dohody postupoval a žalované hradil (byť mnohdy nepravidelně) měsíčně vyšší částku než soudem stanovené výživné, tj. částku 3 500 Kč, popř. její násobky, pakliže některý měsíc žalobce výživné nezaplatil. Dle žalované si žalobce takto nepředplácel výživné do budoucna, nýbrž dobrovolně plnil dle zmíněné dohody o narovnání částku, kterou ve výši přesahující soudem určené měsíční výživné nelze než považovat za darování vůči žalované. Žalovaná poukázala na to, že hlavním interpretačním kritériem právního jednání účastníků je úmysl jednajícího. V daném případě bylo zjevně úmyslem jednajících účastníků poskytnout žalované měsíčně částku 3 500 Kč namísto původní částky 3 000 Kč, proto při součtu provedených úhrad za období od roku 2012 do roku 2018 a plnění vymoženého soudním exekutorem naopak žalovaná eviduje pohledávku za žalobcem z titulu dlužného výživného ve výši 28 295,75 Kč.Žalobce se proti tvrzením žalované bránil v replice ze dne 28. 3. 2024, v které namítl, že z textu soudem neschválené dohody o zvýšení výživného nelze nijak dovozovat úmysl stran o darování již jen z toho důvodu, že výživné je opakující se měsíční platbou, zatímco darování je zpravidla jednorázové ve formě částky v konkrétní výši. Žalobce po určitou dobu hradil žalované měsíční výživné 3 500 Kč v domnění, že dohoda je platná, leč neměl v úmyslu poskytovat žalované jakýkoli dar. To vyvrací i sama skutečnost, že tuto částku žalobce neposkytl o své vůli, nýbrž byla nuceně vymožena až soudním exekutorem. Dále žalobce poukázal na to, že podmínkou platnosti smluvního ujednání je dostatečná určitost předmětu plnění, což pokud by se hypoteticky jednalo o dar, nebylo splněno, když v dohodě o zvýšení výživného není uvedena celková výše daru, ale pouze výše měsíční splátky a datum první měsíční platby, což je ostatně konstrukce typická pro platby výživného.Mezi stranami bylo nesporné, že to, že žalovaná zaplatila žalobci částku 9 786 Kč odpovídající nákladům exekučního řízení. taktéž nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalobce byl povinen přispívat na výživu žalované na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu , adresa, -jih ze dne 30. 4. 2007 č.j. , právnická osoba, /2007-44 částku 3 000 Kč měsíčně, stejně tak jako skutečnost, že rodiče tehdy nezletilé žalované se dohodli na zvýšení výživného na částku 3 500 Kč měsíčně dohodou datovanou ke dni 14. 2. 2012, která nebyla schválena soudem.Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Z dohody o narovnání ze dne 14. 2. 2012 (č.l. 25-27) uzavřené mezi matkou žalované, p. , jméno FO, , a (tehdy nezletilou) žalovanou na straně jedné a žalobcem na straně druhé bylo zjištěno, že strany se v článku IV. odst. 3 dohodly na zvýšení měsíčního výživného na částku 3 500 Kč s platností od splátky 15. 3. 2012. Žalobce se dále sepsal listinu označenou jako Čestné prohlášení (č.l. 41) dne 16. 2. 2012, v níž se zavázal přispívat své dceři (žalované) částku 10 000 Kč měsíčně na studium vysoké školy a to