28 C 323/2023-16 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeného zdejšímu soudu dne 15. 8. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 277,69 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný prostřednictví elektronické komunikace na stránkách žalobkyně , Anonymizováno, vyplnil žádost o poskytnutí úvěru a poskytl údaje, na základě kterých byla prověřena úvěruschopnost žalovaného. Následně byla posouzena úvěruschopnost žalovaného a mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. 23107204 dne 15. 9. 2022 elektronicky prostřednictvím klientského profilu, pomocí dvoufaktorového ověření po odsouhlasení standardních předsmluvních informací a následně znění smlouvy, oba dokumenty byly následně žalovanému zaslány na jeho emailovou adresu. Na základě smlouvy pak žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč dne 15. 9. 2022 na bankovní účet žalovaného, které se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni za službu Klidné spaní ve výši 110 Kč a informační SMS servis ve výši 29 Kč a dále poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 030 Kč do 15. 10. 2022. V důsledku prodlení žalovaného s plněním jeho povinnosti zaplatit úvěr mu vznikla povinnost k zaplacení smluvní pokuty, která byla sjednána ve smlouvě odkazem na VOP a Sazebník ve výši 0,1% denně z dlužné částky, kterou žalobkyně požaduje pouze za 90 dnů prodlení, tedy ode dne 22. 12. 2022 do 22. 3. 2023 ve výši 830,69 Kč. Žalovaný v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředku neuhradil ničeho a to ani poté, co byl k jejímu uhrazení upomínán předžalobní upomínkou.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně ani žalovaný se resp. v rámci lhůty ve výzvě doručené jim do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřili, ačkoliv byli poučeni o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalobkyně zaslala dne 15.9.2022 na účet žalovaného částku ve výši 7 000 Kč. Dále pak byla předložena žalobkyní listina nazvaná Smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 15. 9. 2022, ze které soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku 7 000 Kč, celková výše jednorázové splátky měla činit 9 169 Kč a měla být zaplacena do 15. 10. 2022, ve smlouvě bylo obsaženo ujednání o poplatku ve výši 2 030 Kč za sjednání úvěru, o poplatku 139 Kč za volitelné služby a RPSN bylo uvedeno ve výši 2 115,69 %. Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný neuhradil ničeho, kdy žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokazoval opak. Dopisem ze dne 14. 7. 2023 byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu před podáním žaloby, téhož dne byla výzva zaslána žalovanému. K prokázání ověření úvěruschopnosti žalovaného i po výzvě soudu předložila žalobkyně pouze výpis o posouzení úvěruschopnosti, vyhotovený žalobkyní, ze kterého vyplynula výše ověřeného příjmu žalovaného 21 837 měsíčně, výdaje v souvislosti s půjčkami byly uvedeny v částce 14 000 Kč, výdaje na bydlení byly uvedeny v částce 1 0000 Kč, dále jako ostatní výdaje byla uvedena částka 2 x 1 000Kč. Žalobkyně byla vyzvána soudem, aby předložila listiny, ze kterých tvrzené skutečnosti ověřila, žalobkyně však v tomto směru zůstala zcela pasivní.5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností žalobkyně měla být uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.7. V daném případě žalobkyně pouze tvrdila, avšak neprokazovala, zda a jakým způsobem s odbornou péčí posoudila a ověřila úvěruschopnost žalovaného. Z předložených dokumentů vyplývá pouze to, že žalobkyně měla informaci o celkových příjmech žalovaného ve výši 21 837 měsíčně, informace však tvoří jen žalobkyní zpracovaný přehled, jiné listiny, které by prokazovaly okolnosti důležité pro posouzení příjmové a výdajové stránky žalovaného a další okolnosti prokazující jeho schopnost úvěr splácet, doloženy nebyly. Navíc žalobkyně měla být o to více obezřetná, pokud z tvrzeného příjmu byla na další půjčky hrazena částka 14 000Kč, tedy téměř 2/3 z celkového příjmu a výdaje v souvislosti s bydlením v roce 2022, které uvedl žalovaný v částce 1 000 Kč byly zcela zjevně značně podhodnoceny, avšak žalobkyně toto tvrzení žalovaného bez dalšího akceptovala. O tom, že žalobkyně řádně svoji povinnost nesplnila, ostatně svědčí i to, že žalovaný v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků neuhradil ničeho. Žalobkyně tedy neprokázala, že by splnila své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru.8. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné s ohledem na shora uvedené posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobkyně s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné. Je však evidentní, že žalovaný si obdržel finanční prostředky ve výši 7 000 Kč, které žalobkyni dosud nevrátil, v tomto směru byla podána žaloba důvodně. Jelikož se žalovaný se zaplacením této částky dostal do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je přiznána v zákonné sazbě ode dne 23. 7. 2023, tedy ode dne následujícího po doručení a uplynutí lhůty ve výzvě ze dne 14. 7. 2023 (§ 573 obč. zák.). V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 587,77 Kč, přičemž tato částka představuje 26,1 % z jejich celkové výše. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 277,69 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %.11. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. věta druhá a uložil žalovanému splnit povinnosti vyplývající z tohoto rozhodnutí v obecné 3 denní lhůtě, kdy s ohledem na výši plnění tuto lhůtu soud považuje za lhůtu přiměřenou k možnostem žalovaného a žalovaný proti uložení této lhůty ničeho nenamítal.