14 C 213/2025-72 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala proti žalované vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 101 281 Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu o úvěru č. , hodnota, dne 3. 5. 2023, na základě které žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 75 000 Kč a to jejich vyplacením na účet žalované dne 3. 5. 2023. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit poskytnuté úvěrové prostředky ve 48 měsíčních splátkách ve výši 4 634 Kč včetně sjednaného úroku ve výši 69,1 % ročně. Žalovaná však neplnila řádné podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek. Do data zesplatnění úvěru žalovaná zaplatila 6 splátkami po 4 634 Kč a 5 splátkami po 9 268 Kč celkem částku 74 144 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplnila řádně závazky vyplývající pro ni z této úvěrové smlouvy, došlo k zesplatnění celého úvěru ke dni 21. 1. 2025. Celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu úvěru ve výši 78 509,81 Kč byla žalovaná povinna zaplatit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále dle bodu 6.5. smlouvy bylo dohodnuto, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru neuhradí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s úhradou, tj. v daném případě ode dne 23. 1. 2025 až do úplného zaplacení. Žalobce však uplatnil žalobou pouze nárok na zaplacení dlužné nové jistiny ve výši 78 509,81 Kč, dále smluvní pokuty 4 491 Kč (9x 499 Kč za každé prodlení žalované se splácením delším než 30 dnů, což nastalo v případě splátky č. , hodnota, , 6, 8, 10, 12, 14, 16, 18 a 19), dále náhradu nákladů dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 3 600 Kč (18x 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení delším než 15 dnů – v případě splátek č. , hodnota, -, Anonymizováno, ), smluvní pokutu ve výši 14 681,37 Kč dle článku 6. 5. smlouvy, tj. smluvní pokutu vypočtenou ke dni podání žaloby, dále úrok za poskytnutí úvěru ve výši 69,1 % ročně z částky 67 601,44 Kč (tj. požadovaný z původní dlužné jistiny úvěru) od 23. 1. 2025 do zaplacení požadovaný maximálně do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 1. 2025 dosáhne částky 266 918 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, svou neúčast u jednání soudu omluvila, pročež soud věc projednal v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v dané věci za zjištěné, že strany měly v úmyslu uzavřít dne 3. 5. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Z uvedené úvěrové smlouvy soud zjistil smluvní ujednání tak, jak je žalobkyně popsala v podané žalobě a jak jsou uvedena výše. Žalovaná se zavázala vrátit mimo poskytnuté peněžní prostředky ve výši 75 000 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 4 634 Kč, žalobkyni též úrok, přičemž úroková sazba byla sjednána jako pevná po celou dobu splácení úvěru v sazbě 69,09 % ročně (pozn. po schválení nového splátkového kalendáře na základě žádosti žalované činila nová úroková sazba dokonce 87,48 % ročně – vizte č.l. 38 spisu). RPSN činila dle smlouvy 95,77 %. V případě prodlení žalované byla sjednána smluvní pokuta v článku 6.5 smlouvy, a to v sazbě 0,1 % denně z nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po zesplatnění úvěru až do úplného zaplacení. Novou jistinou úvěru se pak ve smyslu článku 6.4 téže smlouvy rozuměla částka sestávající z celé dosud neplacené jistiny s veškerými dosud nezaplacenými úroky za poskytnutí úvěru přirostlými ke dni zesplatnění úvěru. Žalobkyně oznámila žalované zesplatnění úvěru dopisem ze dne 21. 1. 2025, z něhož soud zjistil, že k tomuto dni činila dlužná částka po zesplatnění úvěru 86 600 Kč. Žalobkyně odeslala žalované předžalobní upomínku dne 9. 7. 2025, v níž žalovanou vyzvala k zaplacení dlužné částky nejpozději do 7 dnů od data odeslání této upomínky.4. Po zhodnocení učiněných skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud se z úřední povinnosti zabýval platností samotné smlouvy a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 3. 5. 2023 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Nemravnost soud shledává ve výši sjednané úplaty za poskytnutí peněžních prostředků, to jest v ujednání o úroku, který činil 69,09 % ročně z částky poskytnutého úvěru, resp. 87,48 % ročně po schválení nového splátkového kalendáře. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze proto dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno v dané věci považovat ještě úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o úvěru. V květnu 2023, tj. v době uzavřené předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem cca 9,5 % ročně (s úrokovou fixací na 1 rok až 5 let), jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě byla sjednána úroková sazba 69,09 % ročně, což je více než dvojnásobek úrokové sazby, která by ještě byla akceptovatelná v souladu se závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně přiměřené výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Z tohoto důvodu z absolutně neplatné úvěrové smlouvy nemohla žalované vzniknout žádná jiná povinnost, než vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky (75 000 Kč). Žalovaná poskytla žalobkyni jednotlivými platbami celkem 74 144 Kč, pročež žalované vůči žalobkyni vznikla pouze povinnost vydat jí bezdůvodné obohacení ve výši 856 Kč ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši, která je v souladu s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.) Ve zbytku soud žalobu s ohledem na výše v odůvodnění uvedené závěry zamítl, jelikož všechny ostatní nároky uplatněné žalobou vycházely z absolutně neplatné smlouvy (výrok II.).5. Žalovaná byla v tomto řízení z větší části úspěšná a měla by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na poměrnou náhradu nákladů tohoto řízení dle svého procesního úspěchu. Vzhledem k tomu, že žalované však v daném řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.