14 C 261/2025-65 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 91 794,96 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 13. 11. 2022 smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 120 000 Kč. Úroky úvěru měly být hrazeny v měsíčních splátkách po 5 191 Kč vždy k 15. dni v měsíci, přičemž žalovaný nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou, jež byla splatná ke dni 15. 5. 2025. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky v rámci upomínek, avšak nijak na to nereagoval. Žalobkyně následně v souladu se smluvním ujednání zesplatnila úvěr, o čemž byl žalovaný písemně informován. Žalobkyně tak požadovala uhrazení částky 91 794,96 Kč představující zesplatněnou jistinu, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 810,81 Kč (vypočtený jako 25,85 % z částky 91 794,96 Kč od 16. 5. 2025 do 28. 7. 2025), náklady na upomínání v celkové výši 800 Kč za upomínku č. , hodnota, a upomínku č. , hodnota, v souladu se smluvním ujednáním a dále zákonný úrok z prodlení.2. K dotazu soudu žalobkyně uvedla, že žalovaný v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků uhradil žalobkyni celkem , hodnota, splátek po 5 191 Kč, tedy celkem částku 150 539 Kč, přičemž tyto splátky žalobkyně započetla v souladu s tabulkou umoření, která byla součástí předsmluvního formuláře, doplatit tak zbývá 91 794,96 Kč na jistině.3. Soud v dané věci konal ústní jednání dne 1. 12. 2025, k němuž se žalovaný dostavil, k věci však uvedl pouze to, že záležitost konzultoval v právní poradně, kde mu sdělili, že výše úroku u dané smlouvy je nepřiměřená. Žalobkyně se z účasti u jednání soudu omluvila.4. Z předložených listin má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, včetně předsmluvních informací soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 120 000 Kč, a to na dobu určitou v délce 72 měsíců, přičemž celková částka spotřebitelského úvěru byla splatná do 15. 11. 2028. Ve smlouvě byla uvedena zápůjční úroková sazba ve výši 25,85 % měsíčně s tím, že žalovaný se zavázal splatit takto poskytnutý úvěr včetně úroku v celkové výši 117 240 Kč, tj. celkem částku 237 240 Kč formou pravidelných měsíčních splátek. RPSN činila dle smlouvy 39,99 % ročně. V článku IV. úvěrové smlouvy byl specifikován způsob poskytnutí spotřebitelského úvěru, a to následovně: částka ve výši 20 559 Kč měla být poskytnuta žalovanému jako spotřebiteli na účet , č. účtu, do pěti dnů od nabytí účinnosti smlouvy, dále částka 79 941 Kč měla být vyplacena na účet věřitele spotřebitele, , Anonymizováno, za účelem úplné úhrady předchozího závazku spotřebitele vyplývající ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 31. 3. 2022 a částka 19 500 Kč bude započtena na náklady poskytovatele dle článku 4.8 smlouvy. V článku 4.8 úvěrové smlouvy byly tyto náklady ve výši 19 500 Kč dále rozepsány jako náklady na ověření úvěrového případu (2 400 Kč), odměna zprostředkovatele (7 200 Kč), ostatní administrativní náklady zprostředkovatele (9 400 Kč), náklady na zpracování úvěru (100 Kč) a náklady na lustrum v registrech (400 Kč). V rámci právního hodnocení shledal soud tuto smlouvu jako absolutně neplatnou (viz níže), pročež blíže nezkoumal další ustanovení této smlouvy ani nezkoumal to, zda žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. Z potvrzení o provedení bezhotovostní platby na č.l. 24 je zřejmé, že žalobkyně poskytla dne 15. 11. 2022 na bankovní účet č. ú. , č. účtu, částku 79 941 Kč, z potvrzení o provedené platbě na č.l. 25 je zřejmé, že žalobkyně téhož dne poskytla na bankovní účet žalovaného uvedený v úvěrové smlouvě č. ú. , č. účtu, částku 20 559 Kč. Příchozí platba 20 559 Kč pod VS , var. symbol, byla zjištěna také ze sdělení banky na č.l. 30, z níž je patrná také skutečnost, že bankovní účet č.ú. , č. účtu, byl v době měsíce listopadu 2022 veden na jméno žalovaného. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky jednotlivými upomínkami ze dne 20. 12. 2024 a 5. 1. 2025, dále byl písemně informován o zesplatnění úvěru předžalobní upomínkou ze dne 28. 7. 2025.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Předně soud uvádí, že na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlíží jako na neplatné právní jednání s ohledem na obsah této smlouvy. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. jsou povinnost úvěrujícího poskytnou úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného tyto poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úrok. Sjednání úroku za poskytnutí peněžních prostředků je přitom pojmovým znakem úvěrové smlouvy – jinými slovy nelze sjednat úvěrovou smlouvu jako bezúročnou. Výše sjednaného úroku však musí být přiměřená, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten úvěrující subjekt, který poskytuje úrok přiměřený. Jako úrok přiměřený lze přitom dle konstantní judikatury považovat úrok, který odpovídá maximálně trojnásobku obvyklé úrokové sazby poskytované v daném čase bankovními subjekty. V rámci dokazování bylo zjištěno, že žalovanému byly fakticky poskytnuty dle článku IV. úvěrové smlouvy peněžní prostředky v celkové výši 100 500 Kč (79 941 Kč za účelem uhrazení předchozího úvěru u jiného subjektu a dále částka 20 559 Kč na jeho účet), částka 19 500 Kč, která byla započtena do celkové výše úvěru 120 000 Kč byla rovnou započtena jako náklady na zprostředkování úvěru, tj. žalovaný tyto prostředky reálně neobdržel. Žalovanému tak fakticky byly poskytnuty peněžní prostředky toliko ve výši 100 500 Kč, nikoliv ve výši 120 000 Kč, jak by se mohlo na první pohled z textu smlouvy jevit. , adresa, 500 Kč rozepsaná dále ve smlouvě jako jednotlivé položky (náklady poskytovatele úvěru) tak nepředstavuje dle názoru soudu nic jiného než další skrytý úrok (odměnu poskytovatele úvěru). Vzhledem k tomu, že žalovaný obdržel peněžní prostředky ve výši 100 500 Kč, leč vrátit měl poskytovateli úvěru celkem 237 240 Kč v době splatnosti 72 měsíců, činil úrok 39 540 Kč za ročně, tedy úrok mnohem vyšší, než jaký byl proklamován ve smlouvě (tj. v sazbě 25,85 % p.a.), dosahující výše 39,3 % ročně. Takovou výši úroku soud shledává jako úrok nemravný ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Pro zjednodušení odůvodnění tohoto závěru odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb, ve znění účinném do 31. 12. 2013) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Ačkoli si žalovaný mohl při sjednání úvěru nepochybně počínat opatrněji a zodpovědněji, nelze odhlédnout od skutečnosti, že úvěrující (žalobkyně) zneužívá tísně klienta a požaduje v rámci smlouvy nepřiměřeně vysoký úrok, který navíc skrývá v textu smlouvy pod neurčité pojmy jako náklady na zprostředkování úvěru tak, aby v klientovi vzbudila dojem výhodných smluvních podmínek. Takové jednání úvěrujícího nelze akceptovat a přiznat mu soudní ochranu, neboť obsah smlouvy zjevně zneužívá slabší stranu (úvěrovaného) a v tom soud spatřuje rozpor s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. K tomu je třeba doplnit, že obecná ustanovení občanského zákoníku formulovaná v hlavě I. je v zásadě nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanovení tohoto zákona.8. Soud proto hodnotil s ohledem na výše uvedené skutečnosti závazkový vztah mezi účastníky dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení, neboť z dokazování vyplynulo, že žalovanému byla poskytnuta bezhotovostně částka 100 500 Kč. Dle tvrzení žalobkyně však žalovaný v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatil 29 splátek po 5 191 Kč, tedy celkem 150 539 Kč. S ohledem na tuto skutečnost je zřejmé, že požadavek žalobkyně je nedůvodným, když na straně žalovaného nevzniklo ve vztahu k žalobkyni žádné bezdůvodné obohacení, naopak by to byl žalovaný, kdo by měl nárok požadovat po žalobkyni vydání bezdůvodného obohacení ve výši plateb učiněných nad rámec poskytnuté jistiny (50 039 Kč). Soud z uvedených důvodů žalobu v plném rozsahu zamítl.9. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z