14 C 273/2025-56 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala proti žalované vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 148 889 Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu o úvěru č. , hodnota, dne 13. 8. 2024, na základě které žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a to jejich vyplacením na účet žalované dne 13. 8. 2024. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit poskytnuté úvěrové prostředky ve 48 měsíčních splátkách ve výši 7 550 Kč včetně sjednaného úroku ve výši 87,51 % ročně. Žalovaná však neplnila řádné podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek. Do data zesplatnění úvěru žalovaná zaplatila 3 splátky po 7 550 Kč, tedy celkem částku 22 650 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplnila řádně závazky vyplývající pro ni z této úvěrové smlouvy, došlo k zesplatnění celého úvěru ke dni 19. 2. 2025. Celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu úvěru ve výši 120 795,17 Kč byla žalovaná povinna zaplatit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále dle bodu 6.5. smlouvy bylo dohodnuto, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru neuhradí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s úhradou, tj. v daném případě ode dne 21. 2. 2025 až do úplného zaplacení. Žalobce však uplatnil žalobou pouze nárok na zaplacení dlužné nové jistiny ve výši 120 795,17 Kč, dále smluvní pokuty 998 Kč (2x 499 Kč za každé prodlení žalované se splácením delším než 30 dnů, což nastalo v případě splátky č. , hodnota, a 5), dále náhradu nákladů dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 400 Kč (2x 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení delším než 15 dnů – v případě splátek č. , hodnota, a 5), smluvní pokutu ve výši 26 696,80 Kč dle článku 6. 5. smlouvy, tj. smluvní pokutu vypočtenou ke dni podání žaloby, dále úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,51 % ročně z částky 67 601,44 Kč (tj. požadovaný z původní dlužné jistiny úvěru) od 23. 1. 2025 do zaplacení požadovaný maximálně do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 21. 2. 2025 dosáhne částky 434 880 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, svou neúčast u jednání soudu omluvila, pročež soud věc projednal v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v dané věci za zjištěné, že strany měly v úmyslu uzavřít dne 13. 8. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Z uvedené úvěrové smlouvy soud zjistil smluvní ujednání tak, jak je žalobkyně popsala v podané žalobě a jak jsou uvedena výše. Žalovaná se zavázala vrátit mimo poskytnuté peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 7 550 Kč, žalobkyni též úrok, přičemž úroková sazba byla sjednána jako pevná po celou dobu splácení úvěru v sazbě 87,51 % ročně. RPSN činila dle smlouvy 132,72 %. V případě prodlení žalované byla sjednána smluvní pokuta v článku 6.5 smlouvy, a to v sazbě 0,1 % denně z nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po zesplatnění úvěru až do úplného zaplacení. Novou jistinou úvěru se pak ve smyslu článku 6.4 téže smlouvy rozuměla částka sestávající z celé dosud neplacené jistiny s veškerými dosud nezaplacenými úroky za poskytnutí úvěru přirostlými ke dni zesplatnění úvěru. Žalobkyně oznámila žalované zesplatnění úvěru dopisem ze dne 19. 2. 2025, z něhož soud zjistil, že k tomuto dni činila dlužná částka po zesplatnění úvěru 122 193 Kč. Žalobkyně odeslala žalované předžalobní upomínku dne 8. 9. 2025, v níž žalovanou vyzvala k zaplacení dlužné částky nejpozději do 7 dnů od data odeslání této upomínky.4. Po zhodnocení učiněných skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud se z úřední povinnosti zabýval platností samotné smlouvy a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 13. 8. 2024 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Nemravnost soud shledává ve výši sjednané úplaty za poskytnutí peněžních prostředků, to jest v ujednání o úroku, který činil 87,51 % ročně z částky poskytnutého úvěru. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze proto dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno v dané věci považovat ještě úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o úvěru. V srpnu 2024, tj. v době uzavřené předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem cca 9 % ročně (s úrokovou fixací na 1 rok až 5 let), jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB, resp. v rozmezí 15-17 % u kontokorentních úvěrů. V daném případě byla sjednána úroková sazba 87,51 % ročně, což je více než trojnásobek úrokové sazby, která by ještě byla akceptovatelná v souladu se závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně přiměřené výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Z tohoto důvodu z absolutně neplatné úvěrové smlouvy nemohla žalované vzniknout žádná jiná povinnost, než vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky (100 000 Kč). Žalovaná poskytla žalobkyni jednotlivými platbami celkem 22 650 Kč, pročež žalované vůči žalobkyni vznikla pouze povinnost vydat jí bezdůvodné obohacení ve výši 77 350 Kč ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši, která je v souladu s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.) Jde-li o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, ten je vázán na výzvu žalobkyně ze dne 19. 2. 2025. Soud proto vycházel z předpokladu, že nejpozději ke dni 25. 2. 2025 již byla žalovaná v prodlení a od tohoto data žalobkyni přiznal úrok z prodlení. Ve zbytku soud žalobu s ohledem na výše v odůvodnění uvedené závěry zamítl, jelikož všechny ostatní nároky uplatněné žalobou vycházely z absolutně neplatné smlouvy (výrok II.).5. Žalovaná byla v tomto řízení z větší části úspěšná a měla by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na poměrnou náhradu nákladů tohoto řízení dle svého procesního úspěchu. Vzhledem k tomu, že žalované však v daném řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.