14 C 65/2026-59 – Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 57 650 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 16. 10. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Celková výše úvěru činila 10 000 Kč a na základě dodatku ke smlouvě došlo k navýšení úvěrového limitu ze dne 16. 10. 2024 na částku 40 000 Kč. K opakovanému čerpání úvěru žalovaným docházelo postupně dne 16. 10. 2024. Žalobkyně provedla ověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách vždy ke dni splatnosti. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek, neboť počínaje splátkou splatnou ke dni 16. 11. 2024 nic na dluh neuhradil, v důsledku čehož došlo v souladu se smluvními ujednáními k zesplatnění celého úvěru ke dni 18. 1. 2025. Žalobkyně tak požadovala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny 40 000 Kč a dále smluvní pokutu ve výši 16 200 Kč (vypočtenou jako 0,1 % denně z částky 40 000 Kč za období od 19. 1. 2025 do 27. 2. 2026) a dále částku 1 450 Kč odpovídající nákladům spojeným s uplatněním pohledávky dle sazebníku žalobkyně. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na dlužnou částku nic neuhradil, a to ani poté, co byl o úhradu upomínán předžalobní výzvou.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě a žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, pročež soud její souhlas s takovým postupem předpokládal.4. Z předložených listin má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně se na základě této smlouvy zavázala poskytnout žalovanému částku až do výše 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně, RPSN činila 5527 %, úvěrové prostředky měly být poskytnuty žalovanému na účet č.ú. , č. účtu, . žalovaný se zavázel úvěr splácet pravidelnými splátkami vždy k 16. dni v měsíci spolu s úrokem z úvěru přirostlým za uplynulé období. Žalobkyně soudu předložila doložila listiny k prokázání svých tvrzení ohledně procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před sjednáním úvěrové smlouvy (č.l. 11, č.l. 33-36). Ze zprávy banky , Anonymizováno, s. ze dne 2. 6. 2026 má soud za prokázané, že částky 10 000 Kč a 30 000 Kč byly poukázány žalobkyní na účet žalovaného č. , č. účtu, , který byl uveden v předmětné úvěrové smlouvě. Ze sdělení banky přitom vyplývá, že se jedná o účet vedený na jméno žalovaného. Zprávou ze dne 18. 1. 2025 odeslanou žalovanému dle potvrzení o odeslání zprávy téhož dne bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru pro opakované porušení smluvních podmínek s tím, že žalovaný byl vyzván k zaplacení částky 93 662,94 Kč nejpozději ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto dopisu. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky také předžalobní upomínkou ze dne 24. 4. 2025.5. Na základě provedených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne 16. 10. 2024 s žalobkyní smlouvu, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni spolu s úrokem, který byl ve smlouvě sjednán ve výši 40 % měsíčně, roční procentní sazba nákladů činila 5527 %. Skutečnost, že žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 40 000 Kč, je zřejmá ze zprávy banky na č.l. 56, z níž je patrné, že účet je veden na jméno žalovaného. Z důvodu trvajícího prodlení žalovaného se splácením přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru ke dni 18. 1. 2025. Předžalobní upomínkou ze dne 24. 4. 2025 byl žalovaný zástupkyní žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžení prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.8. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Pokud jde o ujednání úroku z úvěru, který dle smlouvy měl činit 40 % měsíčně (tj. 480 % ročně), hodnotí soud takový úrok jako úrok nemravný a lichvářský. Ujednání o takovém úvěrovém úroku je podle § 580 o. z. ve spojení s ustanoveními § 6 a § 8 o. z. neplatné, neboť se příčí dobrým mravům, přičemž k této neplatnosti soud musí přihlédnout podle § 588 o. z. i bez návrhu. Je naprosto zřejmé, že takto ujednaný úrok mnohonásobně překračuje průměrné úrokové sazby bank. Takovou sazbu úroku nelze akceptovat– i pokud by soud uvažoval o úroku, který je poskytován nebankovními společnostmi, popř. o úroku na kreditních kartách, který jak je soudu z úřední činnosti známo, je úrokem nejvyšším, nicméně ani tak nepřesahuje u žádné z institucí hranici 20 % ročně, přičemž tomu nebylo jinak ani v roce 2025. Úrok požadovaný žalobkyní ve výši 1,016 % denně, vnímá proto soud jako ujednání, kterému nelze poskytnout právní ochranu, a vzhledem k tomu, že ujednání o úroku nelze oddělit od zbytku smlouvy o úvěru, hodnotí soud smlouvu ze dne 16. 10. 2024 neplatnou jako celek.9. Dalším důvodem, pro který soud hodnotil uzavřenou úvěrovou smlouvu jako neplatnou, je skutečnost, že žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat, že řádný způsobem ověřila úvěruschopnost žalovaného před sjednáním úvěrové smlouvy. Na vztah účastníků smluvního vztahu přitom dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého ve smyslu ust. § 86 odst. 1 věty druhé ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytne věřitel spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 87 odst. 1 téhož zákona přitom platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě ode dne uzavření smlouvy. Ačkoli vnitrostátní právo formuluje v ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy jako jen jako neplatnost relativní, vzhledem k judikatuře Soudního dvora Evropské unie (vizte rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance) se k případné neplatnosti přistupuje opačně, neboť jiný výklad by byl v rozporu s evropským právem. Soud proto zkoumá z úřední povinnosti, zda nedošlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy zabývá se platností, resp. případnou neplatností úvěrové smlouvy bez ohledu na to, zda námitka neplatnosti smlouvy byla ze strany dlužníka uplatněna. V souzené věci žalobkyně toliko v žalobě uvedla, že proces úvěruschopnosti žalovaného byl před sjednáním smlouvy realizován, leč doložila soudu toliko skutečnost, že ověřila totožnost žalovaného a dále předložila listiny vztahující se obecně k procesu ověření úvěruschopnosti (č.l. 33-36) bez doložení konkrétních skutečností, které v případě osoby žalovaného vyhodnocovala. Další tvrzení ani důkazy žalobkyně nepředložila ani poté, co ji soud k tomu vyzval písemně (výzva na č.l. 40). Nepodařilo se tak zjistit, zda žalobkyně dostála své zákonné povinnosti ve smyslu ust. 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., a soud tak dospěl k závěru, že věřitel úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumal.10. Jde-li o právní hodnocení, vzhledem k výše uvedenému posoudil soud nárok žalobkyně pouze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť shledal smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky řízení jako absolutně neplatnou podle § 588 o. z. Žalovanému tak nevznikla jiná povinnost, než vydat žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení, tedy částku 40 000 Kč, odpovídající poskytnutým peněžním prostředkům, které žalobkyně odeslala na jeho účet. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud také povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z., jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013