7 C 194/2020-36 — Okresní soud v Přerově

Žalobkyně učinila předmětem řízení zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že se jedná o část nesplaceného úvěru, který byl žalované poskytnut na základě smlouvy o kreditní kartě a kartovém účtu ze dne [datum] s úvěrovým limitem [částka]. Soud má za prokázán následující skutkový stav: Mezi účastníky nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle ust. § 2395 o. z. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila svou povinnost stanovenou v § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a posoudila řádně schopnost spotřebitele úvěr splácet. Z historického výpisu má soud za prokázáno, že žalovaná čerpala celkem částku [částka], celkem zaplatila částku [částka]. V daném případě žalobkyně v řízení tvrdila, že při zkoumání úvěruschopnosti vycházela především z údajů dodaných spotřebitelem. Předně je nutno konstatovat, že zákon o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. se na uzavřenou smlouvu vztahuje. Námitka žalobkyně, že nebylo nutno zkoumat úvěruschopnost žalované, je lichá. S ohledem na to, že ujednání o výši poskytovaného úvěru stanoví právě částku [částka] (tedy nikoli nižší než [částka]), je nutno citovaný zákon aplikovat, jak ostatně žalobkyně výslovně deklaruje v uzavřené smlouvě. Žalobkyně uvedla, že informace od žalované si ověřila v rejstříku CBCB, kde zjistila, že žalovaná není v prodlení se splácením jiných závazků a nebyla zatížena dalším úvěrovým produktem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně měla pouze informaci o příjmu žalované [částka] jako rodičovského příspěvku a byla informována o tom, že žalovaná je na mateřské dovolené. Přesto si žalovaná neobstarala jakékoli informace o výdajích žalované a dalších jejích poměrech, ačkoli věděla, že žalovaná má přinejmenším jednu vyživovací povinnost. I když žalobkyně deklarovala, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, že podklady nejsou při posuzováni úvěru hodnoceny izolovaně, ale ve svém souhrnu, tak aby poskytovatel úvěru měl ucelený přehled o finanční situaci spotřebitele, a že je nutno postupovat metodicky a systematicky při provádění analýzy ekonomické situace spotřebitele, zjevně tato kritéria nerespektovala. Podle § 9 zák. č. 145/2010 Sb., ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016) měla žalobkyně uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, což evidentně neučinila. Poskytla tedy úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky dne [datum] je podle § 9 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 580 a 588 o. z.). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ust. § 2991 a násl. o. z., které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat. Žalobkyně žalované na základě neplatné smlouvy poskytla celkem [částka], žalovaná zaplatila [částka]. K bezdůvodnému obohacení žalované tedy nedošlo. Soud proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by úspěšné žalované v řízení vznikly náklady.