12 C 153/2022-28 — Okresní soud v Přerově

1. V souladu s ustanovením § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), bylo vyhotoveno tzv. zkrácené odůvodnění obsahující toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, jelikož se v posuzovaném případě jedná o rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to z titulu elektronicky uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které měly být žalovanému spol. [právnická osoba] (dále také jako„ původní věřitelka“), poskytnuty na bankovní účet č. [bankovní účet] peněžní prostředky ve výši [částka], které měl žalovaný vrátit původní věřitelce nejpozději do [datum]. Pohledávka z úvěrové smlouvy měla být postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 3. Žalovaný se i přes výzvu soudu k žalobou uplatněnému nároku nijak nevyjádřil. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek v ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce svoji neúčast u jednání omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. 4. Na základě provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitelka převedla na žalobkyni pohledávku za žalovaným, která je předmětem tohoto sporu. V řízení naopak nebylo prokázáno, že by žalovaný podepsal či jinak vyjádřil svoji vůli být vázán obsahem listiny označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na předmětné listině je uveden toliko vlastnoruční podpis jednatele původní věřitelky a dále strojově čitelná informace o tom, že žalovaný měl danou listinu podepsat elektronicky v systému původní věřitelky na internetových stránkách [webová adresa] s uvedením informací o osobě žalovaného a o místě a čase, kde a kdy mělo k podpisu listiny dojít. Ačkoliv žalobkyně v žalobě popsala, jakým způsobem měl žalovaný elektronicky (dálkově) podepsat smlouvu o úvěru, nedoložila k takto tvrzené skutečnosti žádné důkazní prostředky vyjma shora uvedené listiny, která ovšem není způsobilá tuto spornou skutečnost prokázat. Žalobkyně neprokázala ani poskytnutí peněžních prostředků ve výši [částka] na účet žalovaného. Listina předložená žalobkyní označená jako„ Potvrzení o odeslání finančních prostředků“ je vygenerovaná původní věřitelkou a jako taková má povahu spíše žalobního tvrzení, nežli listiny s relevantní důkazní hodnotou. Na tomto místě soud připomíná, že civilní sporné řízení je ovládáno projednací zásadou, která je úzce spojena s procesní odpovědností (zá výsledek sporu) tvrdit všechny pro řízení rozhodné skutečnosti a na jejich podporu označovat důkazy. V posuzovaném případě sice žalobkyně tvrdila, že peněžní prostředky byly původní věřitelkou odeslány na účet žalovaného, žádný z žalobkyní předložených důkazů však tuto skutečnost neprokazuje a žalobkyně k této sporné skutečnosti přitom neoznačila žádné další důkazy. S ohledem na již zmíněnou projednací zásadu soud není povinen (a ani oprávněn) vlastní vyšetřovací činností (např. učiněním dotazu na banku žalovaného stran připsání peněžních prostředků z účtu původní věřitelky) nahrazovat procesní aktivitu žalobkyně, jelikož by tím mohl porušit zásadu rovného procesního postavení účastníků řízení. 5. Z hlediska právního posouzení dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně, spol. [právnická osoba], uzavřela s žalobkyní dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek podle ustanovení § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), na základě které původní věřitelka postoupila žalobou uplatněnou pohledávku žalobkyni, které v tomto řízení tedy svědčí aktivní věcná legitimace. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by její právní předchůdkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z., jelikož nebylo prokázáno, že by žalovaný jakkoliv projevil vůli být vázán obsahem tvrzené smlouvy. Soud poté na zjištěný skutkový stav nemohl aplikovat ani ustanovení § 2991 a násl. o. z. upravující bezdůvodné obohacení, jelikož žalobkyně neprokázala ani poskytnutí peněžních prostředků žalovanému. 6. S ohledem na shora uvedené soud pro neunesení důkazního břemene žalobu v celém rozsah zamítl, neboť žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o úvěru ani poskytnutí peněžních prostředků žalovanému. Žalobkyně se z jednání, u něhož jí mohlo být poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., omluvila a současně požádala, aby v případě, že by soud nemohl žalobě v celém rozsahu vyhovět, byla před jednáním vyzvána k doplnění tvrzení či důkazů, resp. aby jí k tomu byla u jednání poskytnuta přiměřená lhůta. K tomu soud sděluje, že nemohl-li poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání či poskytovat dodatečnou lhůtu k splnění těchto procesních povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2848/10). 7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, dle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly.