12 C 41/2022-24 — Okresní soud v Přerově

1. V souladu s ustanovením § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), bylo vyhotoveno tzv. zkrácené odůvodnění obsahující toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, jelikož se v posuzovaném případě jedná o rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení z titulu elektronicky uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], na základě které měly být žalovanému původním věřitelem, spol. [právnická osoba], poskytnuty na bankovní účet č. [bankovní účet] peněžní prostředky ve výši [částka], které měl žalovaný vrátit původní věřitelce nejpozději do [datum]. 3. Žalovaný se i přes výzvu soudu k žalobou uplatněnému nároku nijak nevyjádřil. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek v ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce svoji neúčast u jednání omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. 4. Na základě provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně odkoupila od původní věřitelky pohledávku za žalovaným. V řízení naopak nebylo prokázáno, že by žalovaný podepsal či jinak vyjádřil svoji vůli být vázán obsahem listiny označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na předmětné listině je uveden toliko vlastnoruční podpis jednatele původní věřitelky a dále strojově čitelná informace o tom, že žalovaný měl danou listinu podepsat elektronicky v systému původní věřitelky na internetových stránkách [webová adresa]. Ačkoliv žalobkyně v žalobě popsala, jakým způsobem měl žalovaný elektronicky (dálkově) podepsat smlouvu o úvěru, nedoložila k takto tvrzené skutečnosti žádné důkazní prostředky vyjma shora uvedené listiny, která ovšem není způsobilá tuto spornou skutečnost prokázat. Žalobkyně neprokázala ani poskytnutí peněžních prostředků ve výši [částka] na účet žalovaného. Listina předložená žalobkyní označená jako„ Potvrzení o odeslání finančních prostředků“ je vygenerovaná původní věřitelkou a jako taková má povahu spíše žalobního tvrzení, nežli listiny s relevantní důkazní hodnotou. Na tomto místě soud připomíná, že civilní sporné řízení je ovládáno projednací zásadou, která je úzce spojena s procesní odpovědností (zá výsledek sporu) tvrdit všechny pro řízení rozhodné skutečnosti a na jejich podporu označovat důkazy. V posuzovaném případě sice žalobkyně tvrdila, že peněžní prostředky byly původní věřitelkou odeslány na účet žalovaného, žádný z žalobkyní předložených důkazů však tuto skutečnost neprokazuje a žalobkyně k této sporné skutečnosti přitom neoznačila žádné další důkazy. S ohledem na již zmíněnou projednací zásadu soud není povinen (a ani oprávněn) vlastní vyšetřovací činností (např. učinění dotazu na banku žalovaného stran poskytnutí peněžních prostředků) nahrazovat procesní aktivitu žalobkyně, jelikož by tím mohl porušit zásadu rovného procesního postavení účastníků řízení. 5. Z hlediska právního posouzení dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně, spol. [právnická osoba], uzavřela s žalobkyní dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které podle ustanovení § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), postoupila žalobou uplatněný nárok na žalobkyni. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by její právní předchůdkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z., jelikož nebylo prokázáno, že by žalovaný jakkoliv projevil vůli být vázán obsahem tvrzené smlouvy. Soud poté na zjištěný skutkový stav nemohl aplikovat ani ustanovení § 2991 a násl. o. z. upravující bezdůvodné obohacení, jelikož žalobkyně neprokázala ani poskytnutí peněžních prostředků žalovanému. 6. S ohledem na shora uvedené soud pro neunesení důkazního břemene žalobu v celém rozsah zamítl, neboť žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o úvěru ani poskytnutí peněžních prostředků žalovanému. Žalobkyně se z jednání, u něhož jí mohlo být poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., omluvila a současně požádala, aby v případě, že by soud nemohl žalobě v celém rozsahu vyhovět, byla před jednáním vyzvána k doplnění tvrzení či důkazů, resp. aby jí k tomu byla u jednání poskytnuta přiměřená lhůta. K tomu soud sděluje, že nemohl-li poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání či poskytovat dodatečnou lhůtu k splnění těchto procesních povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2848/10). 7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, dle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly.