12 C 5/2023-30 — Okresní soud v Přerově

1. V souladu s ustanovením § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), bylo vyhotoveno tzv. zkrácené odůvodnění obsahující toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, jelikož se v posuzovaném případě jedná o rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 11 094 Kč (jistina 6 000 Kč, poplatky 1 624 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky 2 930 Kč, smluvní pokuta 540 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 624 Kč od [datum] do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru [číslo] jež měla být mezi stranami uzavřena dne [datum] distančním způsobem na adrese [webová adresa], na základě níž měla žalobkyně téhož dne, po předchozím zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, poskytnout žalovanému na jeho bankovní účet peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které měl žalovaný spolu s dalšími sjednanými poplatky vrátit žalobkyni do [datum]. 3. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek v ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce svoji neúčast u jednání omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. 4. Na základě provedených důkazů neučinil soud ve vztahu k žalovaným nárokům žádný pozitivní závěr o skutkovém stavu. 5. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný podepsal či jinak vyjádřil vůli být vázán obsahem elektronického dokumentu označeného jako„ Smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním“. Na předmětném dokumentu je sice v části pro podpis dlužníka (žalovaného) strojově čitelným písmem uvedeno„ Podepisuji SMS kódem [číslo]“, nicméně na základě takových údajů nelze ověřit, zda se skutečně jedná o elektronický podpis sui generis patřící žalovanému. Jinými slovy se jedná o pouhý strojově čitelný text, který sám o sobě není způsobilý prokázat jakýkoliv projev vůle žalovaného být vázán povinnostmi a požívat práv obsažených v předmětném dokumentu. Soud nijak nezpochybňuje používání rozličných forem elektronické (distanční) kontraktace, nicméně užije-li žalobkyně takový způsob uzavření smlouvy, musí si být rovněž vědoma procesních břemen, jež jsou s tímto typem uzavírání smluv spojena. Nadto je třeba dodat, že žalobkyně ani nerozvedla svá skutková tvrzení stran takového způsobu uzavření smlouvy, když se omezila pouze na obecné konstatování, že k uzavření smlouvy došlo distančním způsobem prostřednictvím webových stránek žalobkyně. 6. Žalobkyně neprokázala ani poskytnutí peněžních prostředků ve výši 6 000 Kč na účet žalovaného. Listina předložená žalobkyní označená jako„ Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli“ je vygenerovaná žalobkyní a jako taková má povahu spíše žalobního tvrzení, nežli listiny s relevantní důkazní hodnotou. Na tomto místě soud připomíná, že civilní sporné řízení je ovládáno projednací zásadou, která je úzce spojena s procesní odpovědností (za výsledek sporu) tvrdit všechny pro řízení rozhodné skutečnosti a na jejich podporu označovat důkazy. V posuzovaném případě sice žalobkyně tvrdila, že peněžní prostředky odeslala na účet žalovaného, žádný z žalobkyní předložených důkazů však tuto skutečnost neprokazuje a žalobkyně k této sporné skutečnosti přitom neoznačila žádné další důkazy. S ohledem na již zmíněnou projednací zásadu soud není povinen (a ani oprávněn) vlastní vyšetřovací činností (např. učiněním dotazu na banku žalovaného stran připsání peněžních prostředků z účtu žalobkyně) nahrazovat procesní aktivitu žalobkyně, jelikož by tím mohl porušit zásadu rovného procesního postavení účastníků řízení. 7. Z hlediska právního posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že by s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný jakkoliv projevil vůli být vázán obsahem tvrzené smlouvy. Vztah mezi stranami nemohl být poté právně kvalifikován ani dle ustanovení § 2993 o. z. jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, jelikož žalobkyně neprokázala poskytnutí peněžních prostředků žalovanému. 8. Vzhledem k výše uvedenému soud zamítl žalobu v celém rozsahu pro neunesení důkazního břemene. 9. Žalobkyně se omluvila z jednání, u něhož jí mohlo být poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., k čemuž soud pro úplnost sděluje, že nemohl-li poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání či poskytovat dodatečnou lhůtu k splnění těchto procesních povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2848/10). 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, dle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly.