16 C 180/2024-50 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobce po žalované domáhal zaplacení celkem částky , částka, s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce , právnická osoba, , adresa, (dále jen předchůdce nebo žalobce) uzavřel s žalovanou dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejím základě poskytl žalované úvěr ve výši , částka, , který se žalovaná zavázala předchůdci žalobce vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši , částka, a s pojištěním, tj. v celkové výši , částka, , ve 65 hotovostních týdenních splátkách po , částka, . Žalovaná své smluvní závazky nesplnila a předchůdci žalobce vrátila pouze částku , částka, . Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení dlužné dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši , částka, a dlužných poplatků ve výši , částka, , celkem částky , částka, s příslušenstvím.Na výzvu soudu žalobce v doplnění žaloby ze dne , datum, popsal, jak jeho právní předchůdce s údajnou odbornou péčí profesionála v oboru úvěrování zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalované podle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb. Smlouvou ze dne , datum, postoupil předchůdce spornou pohledávku na žalobce. Přes výzvy a předžalobní upomínku žalovaná zbývající dlužnou částku předchůdci ani žalobci nezaplatila.2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.4. Z písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne , datum, , č. , hodnota, ve znění smluvních podmínek a pojištění, uzavřené „podle § 2390 o.z. a § 2 zák. č. 257/2016 Sb.“, soud zjistil, že předchůdce žalobce , právnická osoba, , adresa, se zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr v hotovosti ve výši , částka, , který se žalovaná zavázala předchůdci vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši , částka, , jež sestává z kapitalizovaného úroku ve výši , částka, , z poplatku za zpracování úvěru ve výši , částka, a z částky za komfortní a flexibilní splácení ve výši , částka, v celkové výši , částka, , při pevné úrokové sazbě 88 % platné po celou dobu trvání smlouvy a RPSN 167,56 %, formou 65 týdenních splátek po , částka, ( , částka, za měsíc), přičemž první splátka měla být splatná do 1 týdne od uzavření smlouvy a ostatní koncem splátkového období. V čl. 6 smluvních podmínek o prodlení zákazníka se strany mimo jiné dohodly na poplatcích, pokutách a na možnosti odstoupení od smlouvy v případě prodlení žalované se zaplacením příslušné splátky. Smlouva byla podepsaná obchodním zástupcem předchůdce a žalovanou5. Pokud jde o vzájemné plnění, žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy převzetí částky , částka, v hotovosti.Podle tvrzení žalobce v žalobě a tabulky umoření žalovaná na úvěrový dluh uhradila ve dnech , datum, až , datum, celkem částku , částka, . Pravdivost tohoto tvrzení i dokladu nebyla v řízení ničím vyvrácena.6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením sporné smlouvy, soud ze zákaznické karty ze dne , datum, zjistil, že žalovaná uvedla adresu výběru hotovostních splátek , adresa, a adresu trvalého pobytu , adresa, , byla vdovou, bydlela v nájemním bytu bez spolubydlících, byla zaměstnaná jako prodavačka u společnosti , právnická osoba, . , adresa, , její jediný čistý příjem ze zaměstnání činil , částka, měsíčně, měla mít kupodivu další příjem domácnosti ve výši , částka, od neoznačeného zdroje (přestože sama uvedla mzdu jako jediný příjem), u jiné společnosti ani u předchůdce žalobce neměla mít žádné zápůjčky a její odhadované běžné měsíční výdaje činily pouze částku , částka, měsíčně. Mzda měla být ověřena z výplatních pásek za 3 a 4/2022. Neoznačený příjem , částka, nebyl z žádného konkrétního dokladu ověřen. Vymyšlený údaj o celkových měsíčních výdajích žalované ve výši , částka, měsíčně nebyl ničím konkretizován ani doložen a je zjevně na první pohled hluboce podhodnocen. Podle § 2 zák. č. 110/2006 Sb. bylo totiž v té době životní minimum pro jednotlivce ve výši , částka, a žalovaná musela mít také výdaje na samostatné bydlení v nájemním bytu v podobě čistého nájemného a dalších nákladů na elektřinu, na plyn, vodné a stočné, odpadky, dopravu do zaměstnání, na ošacení, mobil, internet apod. Předchůdce žalobce se rovněž ani neobtěžovat ověřit si údaje o tom, že žalovaná neměla žádné další závazky ze zápůjček a úvěrů a zda jsou vůči ní vedeny exekuční řízení. Z přehledu o soudních sporech žalované vyplývá, že byly a jsou vůči ní vedeny spory i exekuce o vymáhání dalších závazků mimo jiné i samotným žalobcem. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že se předchůdce o reálné výdaje žalované vůbec nezajímal, nezjišťoval je ani neověřoval a již z tohoto důvodu nemohl vůbec posuzovat úvěruschopnost žalované. Předchůdce žalobce evidentně porušil ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a bylo mu zjevně zcela jedno, zda žalovaná úvěr vrátí či nikoliv.7. Soud dále zjistil, že smlouvou ze dne , datum, včetně příloh byla sporná pohledávka vůči žalované postoupena z předchůdce na žalobce, o čemž měla být žalovaná informována dopisem předchůdce žalobce ze dne , datum, . Předžalobní výzvu ze dne , datum, , v níž byla také výzva k úhradě dlužné částky nejpozději do dne , datum, , předal žalobce týž den k poštovní přepravě. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná uhradila spornou částku žalobci.8. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských neúčelových úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v červnu 2022 soud z vyjádření bankovních domů zjistil, že , právnická osoba, . poskytovala v té době obdobné spotřebitelské úvěry za roční úrokovou sazbu od 6,4 % do 23,55 %, přičemž průměrná roční úroková sazba činila 14,98 %, Raiffeisen bank a.s. poskytovala spotřebitelské úvěry za úrokovou sazbu 21,9 %, , právnická osoba, ve výši 14,54 % a , právnická osoba, poskytovala obdobné úvěry za úrokovou sazbu 19,9 %. Průměrná roční úroková sazba všech bankovních domů činila v rozhodném období zaokrouhleně 17,83 %.9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům.10. Po posouzení jednotlivých ustanovení i celého obsahu smlouvy soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z. přestože předchůdce žalobce z důvodu zjevné profesní neznalosti uvedl do záhlaví smlouvy § 2390 o.z., který upravuje zápůjčku, což je zcela odlišný právní institut.11. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalované jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.12. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda předchůdce žalobce při poskytování úvěru žalované splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018).13. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od , datum, do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru „přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, kt