16 C 132/2025-31 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, doplněnou podáním ze dne , datum, a , datum, se žalobce po žalované domáhal zaplacení celkem částky , částka, s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce , právnická osoba, , adresa, (dále jen předchůdce nebo žalobce) uzavřel s žalovanou dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši , částka, , který se žalovaná zavázala předchůdci žalobce vrátit dohodnutým způsobem. Žalovaná ale své závazky ze smlouvy nesplnila, na svůj dluh uhradila pouze částku , částka, a přes výzvy a upomínky zbytek dluhu nezaplatila. Žalobce se nyní domáhá po žalované zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši , částka, a dalších poplatků a příslušenství. Smlouvou ze dne , datum, postoupil právní předchůdce spornou pohledávku na žalobce.2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.4. Z písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne , datum, č. , hodnota, ve znění smluvních podmínek a pojištění, uzavřené „podle § 2390 o.z. a § 2 zák. č. 257/2016 Sb.“, soud zjistil, že předchůdce žalobce , právnická osoba, , adresa, se zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr v hotovosti ve výši , částka, , který se žalovaná zavázala předchůdci vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši , částka, , jež sestává z kapitalizovaného úroku ve výši , částka, , z poplatku za zpracování úvěru ve výši , částka, a z částky za komfortní a flexibilní splácení (tj. za osobní vymáhání) ve výši , částka, a s pojištěním ve výši , částka, , v celkové výši , částka, , při pevné úrokové sazbě 86 % platné po celou dobu trvání smlouvy a RPSN 159,89 %, formou 78 týdenních splátek po , částka, (, částka, za měsíc), přičemž první splátka měla být splatná do 1 týdne od uzavření smlouvy a ostatní koncem splátkového období. V čl. 6 smluvních podmínek o prodlení zákazníka se strany mimo jiné dohodly na poplatcích, pokutách a na možnosti odstoupení od smlouvy v případě prodlení žalované se zaplacením příslušné splátky. Smlouva byla podepsaná obchodním zástupcem předchůdce žalobce , jméno FO, a žalovanou.5. Pokud jde o vzájemné plnění, žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy převzetí částky , částka, v hotovosti.Podle tvrzení žalobce v žalobě a tabulky umoření žalovaná na úvěrový dluh uhradila dne v době od , datum, do , datum, celkem , částka, . Pravdivost tohoto tvrzení i dokladu nebyla v řízení ničím vyvrácena.6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením sporné smlouvy, soud ze zákaznické karty ze dne , datum, zjistil, že žalovaná bydlela jako nájemník na adrese výběru , adresa, , která byla odlišná od trvalého bydliště, měla být zaměstnána jako prodavačka, její jediný čistý příjem měl činit mzdu , částka, měsíčně (což nebylo doloženo), měla mít údajně další příjem domácnosti ve výši , částka, od neoznačeného zdroje (což nebylo rovněž doloženo), neměla mít další dluhy a její odhadované běžné měsíční výdaje činily pouze částku , částka, . Vymyšlený údaj o celkových měsíčních výdajích žalované ve výši , částka, měsíčně nebyl ničím konkretizován ani doložen. Podle § 2 zák. č. 110/2006 Sb. bylo totiž v té době životní minimum pro jednotlivce ve výši , částka, a žalovaná musela mít také výdaje na bydlení, na elektřinu, na plyn, vodné a stočné, odpadky, dopravu, na ošacení, mobil, internet apod. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že se předchůdce o reálné výdaje žalované vůbec nezajímal, nezjišťoval je ani neověřoval a již z tohoto důvodu nemohl vůbec posuzovat úvěruschopnost žalované. Předchůdce žalobce evidentně porušil ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a bylo mu zjevně zcela jedno, zda žalovaná úvěr vrátí či nikoliv.7. Soud dále zjistil, že smlouvou ze dne , datum, včetně příloh byla sporná pohledávka vůči žalované postoupena z předchůdce na žalobce, o čemž měla být žalovaná informována předžalobní výzvou ze dne , datum, . V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná uhradila spornou částku žalobci.8. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských neúčelových úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v lednu 2023 soud z vyjádření bankovních domů zjistil, že , právnická osoba, . poskytovala v té době obdobné spotřebitelské úvěry za průměrnou roční úrokovou sazbu 15,4 % a Raiffeisen bank a.s. za úrokovou roční sazbu 16,58 %. Průměrná roční úroková sazba obou bankovních domů činila v rozhodném období zaokrouhleně 16 %.9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům.10. Po posouzení jednotlivých ustanovení i celého obsahu smlouvy soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z. přestože předchůdce žalobce z důvodu zjevné profesní neznalosti a neodbornosti uvedl do záhlaví smlouvy § 2390 o.z., který upravuje zápůjčku, což je zcela odlišný právní institut.11. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalované jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.12. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda předchůdce žalobce při poskytování úvěru žalovanému spotřebiteli splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018).13. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od , datum, do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru „přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.14. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že úvěrový věřitel nezjišťoval, neověřoval ani neposuzoval úvěruschopnost žalovaného spotřebitele řádně, a už vůbec ne s odbornou péčí. V rozporu s § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru totiž vůbec nezjišťoval ani neověřoval pravidelné běžné reálné měsíční příjmy ani výdaje žalovaného spotřebitele v období předcházejícímu uzavření sporné smlouvy na živobytí, bydlení, ošacení, mobil, internet apod., přičemž bez zjištění a ověření reálných běžných výdajů nemohl věřitel vůbec úvěruschopnost žalovaného spotřebitele provádět. V podrobnostech soud odkazuje na bod 6. rozsudku. Porušení této povinnosti věřitelem má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. Na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněn