16 C 361/2025-25 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobce po žalovaném (dále také spotřebitel) domáhal zaplacení celkem částky , částka, s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě smlouvy ze dne , datum, č. , hodnota, poskytl žalovanému spotřebitelský revolvingový úvěr až do výše úvěrového limitu , částka, (ve skutečnosti pouze , částka, ), který se žalovaný zavázal žalobci vrátit se sjednanými poplatky i se sjednanou úrokovou sazbou 1,066 % denně, což je sazba 389,09 % ročně, a při RPSN 2046 %, dohodnutým způsobem. Žalovaný ale sjednané úvěrové podmínky nesplnil a na poskytnutý úvěr vrátil žalobci pouze částku , částka, . Žalobce se nyní po žalovaném domáhá zaplacení zbývající neuhrazené úvěrové jistiny spolu s poplatky smluvními pokutami i smluvními i zákonnými úroky z prodlení.2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.3. V průběhu řízení soud vyzval žalobce k předložení konkrétních důkazů vztahujících se k provádění úvěruschopnosti žalovaného spotřebitele žalobcem před uzavřením sporné smlouvy. Žalobce ale přes výzvu soudu požadované konkrétní důkazy v tomto směru nepředložil ani je neoznačil.4. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.5. Soud z žalobcem předložené písemné smlouvy ze dne , datum, č. , hodnota, o poskytnutí spotřebitelského revolvingového úvěru žalovanému do výše limitu , částka, , při úrokové sazbě 1.066 % denně, což je sazba 389,09 % ročně, a při RPSN 2046 % zjistil, že v rozporu s § 561 a § 562 o.z. a § 7 zák. č. 297/2016 Sb. neobsahuje vlastoruční ani zaručený nebo uznávaný elektronický podpis žalobce ani žalovaného. Počítačem vytvořená nečitelná parafa podpisem za žalobce rozhodně není. Žalobce tak neprokázal, že jeho předchůdce uzavřel dne , datum, (ani jindy) s žalovaným platnou písemnou smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ani podle zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. v platném znění.6. I v případě, že by byla smlouva žalobcem i žalovaným řádně podepsána, byla by podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stejně absolutně neplatná, neboť žalobce konkrétně netvrdil a žádnými důkazy neprokázal, že splnil povinnost uloženou mu v § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. prověřit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr žalobci vrátit (tzv. úvěruschopnost). Splnění této zákonné podmínky žalobcem musí soud zjišťovat z úřední povinnosti. Z interních podkladů žalobce – formulářů o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, o obecných principech posuzování a filozofii žalobce a o identifikovaných příjmech, soud pouze zjistil, že žalovaný měl mít údajně příjmy ve výši , částka, , což však nebylo žádnými věrohodnými podklady doloženo. Z uvedených listin rovněž vyplynulo, že se žalobce vůbec nezabýval reálnými pravidelnými běžnými měsíčními výdaji žalovaného na jídlo, ošacení, bydlení, dopravu, mobil, internet apod. Z výpisu z účtu žalovaného pouze vyplynulo, že žalovaný hradil sice výdaje prostřednictvím platební karty, z nich však nelze zjistit, na co byly výdaje použity. Z uvedených skutečností vyplývá, že se žalobce o reálné příjmy ani výdaje žalovaného vůbec nezajímal, nezjišťoval je ani neověřoval a již z tohoto důvodu nemohl vůbec posuzovat úvěruschopnost žalovaného. Žalobce evidentně porušil ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a bylo mu zjevně zcela jedno, zda žalovaný úvěr vrátí či nikoliv.7. Výše uvedená smlouva o úvěru by byla rovněž absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 o.z., neboť nepřiměřeně vysoká úroková sazba 1,066 % denně, což představuje roční úrokovou sazbu 389,09 %, mnohonásobně překračuje průměrnou úrokovou sazbu bankovních ústavů ve výši 13,7 % (ČS a.s. ve výši 15,41 %, , právnická osoba, . ve výši 8,1 %, , právnická osoba, . ve výši 17,57 %), celkem , hodnota, x. Žalobce touto nepřiměřeně vysokou úrokovou sazbou zneužívá ustanovení § 2395 o.z. o přiměřené odměně za poskytnutí úvěru formou úroků.8. Pokud jde o vzájemné plnění, z žalobního návrhu a z přehledu bankovních transakcí zjistil, že žalobce ve skutečnosti poskytl žalovanému v době od , datum, do , datum, ve 4 splátkách celkem částku , částka, , nic více.Pokud jde o plnění žalovaného, soud z žalobního tvrzení žalobce ze dne , datum, a z výpisu z běžného účtu žalovaného zjistil, že žalovaný žalobci na úvěrový dluh zaplatil celkem částku , částka, .9. Právní zástupce žalobce se k nařízenému jednání soudu bez závažných důvodů nedostavil a tím se sám zbavil možnosti být soudem upozorněn a poučen podle § 118a o.s.ř. na nepředložení řádně podepsané úvěrové smlouvy, na nepředložení důkazů o provedení úvěruschopnosti žalovaného spotřebitele a na možnost doplnit chybějící žalobní tvrzení a označit další důkazy.10. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že na základě nepodepsané nebo absolutně neplatné smlouvy o úvěru ze dne , datum, poskytl žalobce žalovanému celkem částku , částka, , že žalovaný žalobci vrátil částku , částka, a že zůstal neuhrazený zůstatek jistiny úvěru , částka, . Plnění, které si žalobce s žalovaným vzájemně poskytli, pak představuje plnění bez platného závazku. , adresa, .478,87 Kč, kterou žalovaný dosud dluží žalobci, představuje nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru, kterou je žalovaný povinen žalobci vrátit podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ve vztahu k obecnému ustanovení § 2991 o.z., viz rozsudek NS ČR , spisová značka, ze dne , datum, ). Podle skutkových tvrzení žaloby se v projednávané věci nejedná o vydání klasického bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o.z., nýbrž o spor o plnění ze spotřebitelské úvěrové smlouvy podle výše uvedených ustanovení.11. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení nedoplatku úvěrové jistiny (nebo zápůjčky), z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, z rozhodnutí NS ČR č.j. , spisová značka, i Krajského soudu v , adresa, – pobočky v Olomouci č.j. , spisová značka, vyplývá, že spotřebitel není povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, nýbrž „v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Pokud spotřebitel hradí poskytnutou jistinu úvěru „podle svých možností“, nemůže se dostat s její úhradou do prodlení, a tudíž poskytovateli spotřebitelského úvěru nebo zápůjčky nemůže ani vzniknout nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Poněvadž soud pro pasivitu žalovaného spotřebitele nezjistil důvody pro umožnění hradit dluh v přiměřených splátkách, určil soud jako přiměřenou 3 denní lhůtu splatnosti analogicky podle § 160 odst. 1 o.s.ř.12. Ze všech uvedených důvodů uložil soud žalovanému podle § 87 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb. povinnost vrátit aktivně legitimovanému žalobci částku , částka, v soudem určené lhůtě 3 denní lhůtě (odstavec I. výroku rozsudku).13. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty či náklady na uplatnění pohledávky) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a poněvadž se žalovaný spotřebitel dosud neocitl v prodlení, nepřiznal mu ani žádné zákonné úroky z prodlení (odstavec II. výroku rozsudku).14. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Procesně úspěšnějšímu žalovanému podle obsahu spisu náklady nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec III. výroku rozsudku).