25 C 43/2024-16 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 32 135 Kč a příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný se prostřednictvím internetové domény žalobkyně registroval do systému žalobkyně za účelem využívání jejích služeb. Současně s touto registrací se žalovaný seznámil s obchodními podmínkami žalobkyně. Žalovaný požádal žalobkyni v elektronické formě o poskytnutí zápůjčky. Následně došlo dne , datum, k uzavření smlouvy o zápůjčce (dále jen „smlouva“), na základě které poskytla žalobkyně žalovanému celkem částku 20 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal žalobkyni poskytnutou zápůjčku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 175 Kč, nicméně uhradil pouze 1 300 Kč. Nárok na smluvní pokutu žalobkyně opírá o čl. 2.3 smlouvy o zápůjčce ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a to od 9. 8. 2023 do 6. 8. 2024. Současně žalobkyně navrhuje, aby jí byl přiznán smlouvou sjednaný nárok na náklady spojené s uplatněním pohledávky ve vyčíslené výši 2 500 Kč.2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.3. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný zavřeli ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvu o zápůjčce, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že zápůjčku uhradí žalobkyni nejpozději do 8. 8. 2023 společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 175 Kč. Ze smlouvy dále vyplývá, že výše úrokové sazby byla stanovena na 0 % a RPSN 10558 %. Pro případ prodlení bylo v článku 2.3 smlouvy o zápůjčce ujednáno, že dlužné částky budou přirůstat k jistině a stanou se její součástí, dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny; dále bylo ujednáno, že žalobkyně může po žalovaném požadovat také účelně vynaložené náklady, které mu vzniknou s případným prodlením žalovaného zejména předáním pohledávky k vymáhání inkasní agentuře, a to za písemnou upomínku 500 Kč, 100 Kč za upomínku zaslanou prostřednictvím e-mailu, 50 Kč za telefonickou upomínku, 30 Kč za SMS upomínku, 450 Kč za přípravu dohody o splátkovém kalendáři, 500 Kč za předání spisu k internímu vymáhání, 750 Kč za předání inkasní agentuře a až 1 800 Kč za účelné náklady spojené s předáním a vymáháním inkasní agenturou. Z výpisu z bankovního účtu č. , č. účtu, ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalovaný dne , datum, čerpal celkem finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, ve spojení s poštovním podacím lístkem ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu se stanovením třídenní lhůty k úhradě.4. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanoveními občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“5. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Úroková sazba, za kterou banky v daném období poskytovaly úvěry v červenci 2023 pro domácnosti na spotřebu se splatností do jednoho roku, činila podle veřejně dostupné statistiky ČNB 10,04 %. Ve světle shora citované judikatury však činí maximální přípustná smluvní sazba RPSN 30,12 %, zatímco v posuzované věci činí výše RPSN 10558 %.8. Jak bylo dále zjištěno ze smlouvy, vztah mezi stranami smlouvy byl značně nevyrovnaný, když žalovaný měl povinnost zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky a pro případ prodlení měl povinnost hradit smluvní pokutu a náklady spojené s upomínáním, současně bylo ve smlouvě poměrně nepřehledně ujednáno přirůstání vyúčtovaných poplatků k jistině, které znamená značné navyšování dluhu v čase pro žalovaného jako spotřebitele, naproti tomu žalobkyně žádnou jinou povinnost kromě poskytnutí jistiny úvěru neměla. V této souvislosti je proto třeba zohlednit rovněž závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/2011, dle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. Na smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi žalovaným a žalobkyní je třeba pohlížet ve světle shora citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná úvěrová smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalovaného) jakožto slabší smluvní strany.9. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud je vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o. z., kdy žalovaný se na úkor žalobkyně plněním, které mu bylo poskytnuto na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je povinen vydat žalobkyni částku 18 700 Kč jakožto rozdíl mezi čerpanou částkou 20 000 Kč a uhrazenou částkou 1 300 Kč. Dále má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o.z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v návaznosti na předžalobní upomínku s tím, že v souladu s § 573 o. z., mohla být předžalobní upomínka zaslaná dne , datum, , žalovanému doručena nejdříve třetí pracovní den od jejího odeslání, tedy dne 25. 7. 2024, žalovaný se tak dostal do prodlení dne , datum, , tj. po uplynutí třídenní lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě. Ve zbytku byla žaloba výrokem II. zamítnuta s ohledem na shledanou absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce jako celku.10. Soud dále uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku ve výši 321 Kč v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a to vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci nebyl vydán platební rozkaz a bylo pokračováno v řízení.11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaný, který se řízení fakticky neúčastnil, náhradu nákladů řízení neuplatnil a z obsahu spisu je zřejmé, že mu náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.12. Lhůta k zaplacení byla u výroku I. a III. tohoto rozsudku stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.