9 C 356/2025-13 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne , datum, byla mezi žalovaným a společností , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, , (dále jen „původní věřitel“), uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (dále jen „smlouva“), na základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, . Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému úvěr v uvedené výši. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli poskytnutou jistinu vrátit spolu s úrokem ve výši , částka, , a to nejpozději dne , datum, . Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze , částka, . Ani přes předžalobní výzvu však dále žalovaný neuhradil ničeho.2. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, bylo zjištěno, že původní věřitel pohledávku vymáhanou touto žalobou postoupil žalobkyni v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn oznámením ze dne , datum, ve smyslu § 1882 o. z.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Ze smlouvy ze dne , datum, uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným bylo zjištěno, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku , částka, . Žalovaný se zavázal, že úvěr uhradí původnímu věřiteli nejpozději do , datum, společně se smluveným úrokem za poskytnutí úvěru ve výši , částka, . Ze smlouvy dále vyplývá, že výše úrokové sazby byla stanovena na 70,13 % ročně a RPSN 98,64 %. Z dokladu o vyplacení úvěru, resp. částečného výpisu z účtu původního věřitele vystaveného , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že žalovaný ke dni , datum, čerpal finanční prostředky ve výši , částka, , a to bezhotovostním převodem na číslo účtu, které uvedl ve smlouvě o úvěru. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, ve spojení s podacím lístkem z téhož dne bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z titulu smlouvy uzavřené dne , datum, se stanovením třídenní lhůty k úhradě.5. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.6. Podle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanoveními občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“7. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Po zhodnocení provedených důkazů soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Soud se nejprve zabýval tím, zda je sjednaná úvěrová smlouva z hlediska smluvních ujednání jako celku platným právním jednáním. Z obsahu smlouvy vyplývá, že původní věřitel žalovanému poskytl částku , částka, , a žalovaný se mu naopak zavázal vrátit částku , částka, . Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný musel být v tíživé situaci. Původní věřitel zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, původní věřitel do smluvních ujednání zahrnul povinnost dlužníka zaplatit nepřiměřeně velké navýšení, úrok 70,13 % ročně a RPSN 98,64 %, a to za stavu, kdy obvyklá výše úroku podle statistiky úrokových sazeb ČNB v červnu 2024 činila 8,90 % ročně a výše RPSN v červnu 2024 činila 9,35 % ročně. Podle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení úroku 26,70 % a RPSN 28,05 % ročně. Již s ohledem na uvedené navýšení je nutno považovat uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne , datum, za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence, naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-488/11). Žalovaný měl původnímu věřiteli uhradit zjevně nepřiměřeně vysoké náklady, jedná se tak o rozpor s dobrými mravy a současně o rozpor se zákonem.11. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud je vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., kdy žalovaný se na úkor žalobkyně plněním, které mu bylo poskytnuto na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je povinen vydat žalobkyni částku , částka, , která představuje rozdíl mezi poskytnutou jistinou ve výši , částka, a částkou, kterou žalovaný na jistinu splatil ve výši , částka, . Dále má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení byl stanoven v návaznosti na prokázanou upomínku k zaplacení dlužné částky. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána k přepravě dne , datum, . Dne , datum, se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do tří dnů, tj. do , datum, . Dne , datum, se již ocitl v prodlení. Ve zbytku byla žaloba výrokem II zamítnuta s ohledem na shledanou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku.12. Soud dále výrokem III tohoto rozsudku uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci nebyl vydán platební rozkaz a bylo pokračováno v řízení.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 63 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, , doplatku soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, podle § 13 odst. 4 a. t. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud př