25 C 124/2026-13 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 100 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne , datum, s žalobkyní smlouvu o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkem částku 39 000 Kč (jistinu, úrok ve výši 6 600 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 6 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč). Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 16 900 Kč. Zbývající část pak žalovaný neuhradil, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne , datum, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstala pasivní.3. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaný podepsal dne , datum, s žalobkyní listinu označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaný se zavázal zaplatit v 78 týdenních splátkách po 500 Kč celkem 39 000 Kč, přičemž 20 000 Kč představuje dle smlouvy úvěr a částka 19 000 Kč je rozčleněna na úrok ve výši 6 600 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 6 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 171,95 %. Z tvrzení žalobkyně i z přiloženého přehledu splátek vyplynulo, že žalovaný uhradil v souhrnu částku 16 900 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne , datum, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od doručení upomínky, kdy z předloženého podacího lístku je patrné, že zásilka byla předána k přepravě dne , datum, .5. Soud má rovněž za prokázané, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když vycházela z relevantních a dostatečných informací o jeho osobních a majetkových poměrech. Žalovaný předložil občanský průkaz, pracovní smlouvu a výplatní pásky za měsíce květen a červen , Anonymizováno, , z nichž plyne jeho zaměstnání na pozici dělníka s průměrným měsíčním příjmem 26 361 Kč, přičemž jím deklarované měsíční výdaje činily 15 148 Kč. Tyto údaje žalobkyně ověřila prostřednictvím dostupných registrů a dalších kontrolních mechanismů (včetně insolvenčního rejstříku, databází k ověření identity a telefonického ověření zaměstnání) a na jejich základě vyhodnotila schopnost žalovaného úvěr splácet jako dostatečnou.6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatku, které měl žalovaný z půjčených peněz žalobkyni zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka ve výši 19 000 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 20 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než zmíněné úroky ve smyslu § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na další části. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody.9. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 173 % za jeden rok, ve smlouvě je uváděna RPSN 171,95 %, což je tedy ujednáním neplatným podle § 588 občanského zákopníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 10 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.10. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.11. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 20 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzené platby v celkové výši 16 900 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil jen o 3 100 Kč, neboť na poskytnuté plnění ve výši 20 000 Kč již vrátil 16 900 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit zbývající část jistiny dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.12. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne , datum, stanovila žalovanému sedmidenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne , datum, . Dne , datum, se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do sedmi dnů, tj. do , datum, . Soud má tak za prokázané, že žalovaný je v prodl