Okresní soud Plzeň-sever 25 C 147/2026-24 – Náklady řízení

Žalobou podanou dne , datum, k soudu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 152 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne , datum, smlouvu o zápůjčce, a to prostřednictvím webové adresy , Anonymizováno, , na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů. Po dokončení registrace na webových stránkách zaslal žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétní zápůjčky, který žalobkyně akceptovala. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 2 500 Kč, které byly žalovanému zaslány dne , datum, na žalovaným uvedený účet č. , č. účtu, . Dne , datum, uzavřel žalovaný s žalobkyní žádost o navýšení zápůjčky o 1 500 Kč, dne 3. 7. 2025 o navýšení zápůjčky o 1 000 Kč, dne , datum, o navýšení zápůjčky o 2 500 Kč a o 1 500 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit jistinu 10 000 Kč a poplatek ve výši 3 252 Kč, a to nejpozději do , datum, . Žalovaný však na dluh neuhradil ničeho, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne , datum, .2. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).3. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaný podepsal dne , datum, s žalobkyní listinu označenou jako smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta dne , datum, částka ve výši 2 500 Kč zaslaná bezhotovostně na účet žalovaného č. , č. účtu, . Následně na základě žádostí žalovaného o navýšení zápůjčky došlo mezi stranami k uzavření dodatků k předmětné smlouvě dne , datum, , , datum, , dne , datum, a 2x dne , datum, , kdy žalobkyně poskytla žalovanému navíc 1 500 Kč, které byly žalovanému zaslány na stejný účet dne , datum, , dále 1 000 Kč, které byly žalovanému zaslány dne , datum, , 1 000 Kč, které byly žalovanému zaslány dne , datum, , a nakonec 2 500 kč a 1 500 Kč, které byly žalovanému zaslány na účet dne , datum, . Celkem žalobkyně zapůjčila žalovanému 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedené finanční prostředky žalobkyni vrátit společně s poplatkem ve výši 3 252 Kč, a to nejpozději do , datum, . Z předmětné smlouvy dále plyne, že roční úroková sazba činí 0 % a RPSN 2 974 %. Pro případ prodlení bylo v článku 2.3 smlouvy o zápůjčce ujednáno, že dlužné částky budou přirůstat k jistině a stanou se její součástí, dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a také bylo ujednáno, že žalobkyně může po žalovaném požadovat účelně vynaložené náklady, které vzniknou s případným prodlením žalovaného, zejména předáním pohledávky k vymáhání inkasní agentuře, a to za písemnou upomínku 500 Kč, za upomínku zaslanou prostřednictvím emailu 100 Kč, za telefonickou upomínku 50 Kč, za SMS upomínku 30 Kč, za přípravu dohody o splátkovém kalendáři 450 Kč, za předání spisu k internímu vymáhání 500 Kč, za předání inkasní agentuře 750 Kč a za účelné náklady spojené s předáním a vymáháním inkasní agenturou až 1 800 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce, a to v třídenní lhůtě, přičemž zásilka byla podána k poštovní přepravě dne , datum, . Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný na dluh neuhradil ničeho.4. Z předložených dokladů o ověření úvěruschopnosti vyplývá, že prostřednictvím systému Kontomatik byly zjištěny příjmy žalovaného v dubnu 2025 ve výši 29 380 Kč, v květnu 2025 ve výši 38 409 Kč a v červnu 2025 ve výši 34 239 Kč. Žalovaný také žalobkyni sdělil, že jeho výdaje činí 14 000 Kč měsíčně, je svobodný, nemá nezletilé děti a bydlí v podnájmu. Žalobkyně před poskytnutím úvěru prověřila vlastnictví bankovního účtu žalovaného prostřednictvím služby informování o platebním účtu a ověřovala údaje o žalované v dostupných registrech a databázích, zejména v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Na základě takto zjištěných a ověřených údajů žalobkyně vyhodnotila finanční situaci žalovaného.5. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Soud v předmětné věci prvotně poukazuje na povinnost poskytovatele spotřebitelských zápůjček a úvěrů prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 02. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01. 04. 2018, sp. zn. 1 As 30/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05. 11 2018, sp. zn. C-679/18).9. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem.10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení.11. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností, plynoucích z žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. Žalobkyně doložila, že byly ověřeny reálné příjmy žalovaného jako spotřebitele, nedošlo však současně k prověření jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Nad rámec shora uvedené argumentace tak soud dodává, že si žalobkyně dle uvedených tvrzení informace od žalovaného vyžadovala, nakolik však byla pravdivost informací ověřována, doloženo není. Žalobkyně tak v řízení neprokázala, že před uzavřením smlouvy se žalovaným důkladně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet v souladu s § 86 z. s. ú., když zkoumání úvěruschopnosti založila především na tvrzeních žalovaného. Žalobkyně tedy nevyhověla požadavkům § 86 z. s. ú. Soud proto podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vyhodnotil smlouvu jako neplatnou. K této neplatnosti přihlíží soud ze zákona.12. I kdyby však bylo uzavření smluvního vztahu prokázáno, jednalo by se o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru pro její zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z., neboť protiplnění za poskytnutí úvěru (RPSN ve výši 2 974 %) bylo sjednáno ve zcela zjevně nepřiměřené výši, když dle databáze ČNB ARAD činila v červnu 2025 obvyklá úroková sazba 8,04 %. Sjednaná RPSN je tedy mnohonásobně vyšší, než bylo v době uzavření smlouvy obvyklé. Judikatura však zpravidla považuje za přiměřené protiplnění nejvýše trojnásobek obvyklé roční úrokové sazby (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). RPSN sice není totéž co úroková sazba, avšak její posouzení je v tomto případě relevantní, neboť zahrnuje poplatek za poskytnutím úvěru, který je ve skutečnosti úrokem.13. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost, než žalobkyni vrátit poskytnutou částku – jistinu ve výši 10 000 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na neplatnost smlouvy jako celku není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne , datum, stanovila žalovanému třídenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne , datum, . Dne , datum, se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do tří dnů, tj. do , datum, . Soud má tak za prokázané, že žalovaný je v prodlení až ode dne , datum, , od kterého žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši.14. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť byla-li smlouva shledána neplatnou, nelze na jejím základě přiznat žalobou požadovaná plnění.15. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 200 Kč do celkové částky 1 000 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku, a uložil jej žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 675,60 Kč, přičemž tato částka představuje 24 % z jejich celkové výše 2 815 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 152 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně, tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Dále žalobkyni náleží daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč, tj. 315 Kč.17. Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně byla žalovanému uložena podle § 149 odst. 1 o. s. ř.18. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.