Okresní soud Plzeň-sever 25 C 76/2026-52 – Náklady řízení

Žalobou podanou u zdejšího soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 16 569 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , uzavřela dne , datum, se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které žalovanému poskytla peněžní prostředky v celkové výši 50 300 Kč. Pohledávka měla být následně postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně řádně nesplácel sjednané splátky, úvěr byl zesplatněn a po započtení dosavadních úhrad měla zůstat nesplacena jistina ve výši 16 569 Kč.2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítal především, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení jeho úvěruschopnosti ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož je smlouva neplatná podle § 87 tohoto zákona. Současně namítal absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, když sjednaná RPSN dosahovala 537,20 % ročně. Dále zpochybnil dostatečné doložení procesu uzavření smlouvy prostřednictvím elektronických prostředků i aktivní legitimaci žalobkyně. Současně však nerozporoval, že od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel peněžní prostředky.3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Z potvrzení o finančních transakcích soud zjistil, že žalovanému byly na základě této smlouvy postupně poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč dne , datum, , 2 800 Kč dne , datum, , 3 200 Kč dne , datum, , 2 800 Kč dne , datum, , 1 200 Kč dne , datum, , 2 400 Kč dne , datum, , 3 400 Kč dne , datum, , 2 800 Kč dne , datum, , 3 100 Kč dne , datum, , 2 900 Kč dne , datum, , 3 000 Kč dne , datum, a 2 700 Kč dne , datum, . Celkově tak žalovaný obdržel částku 50 300 Kč. Současně soud zjistil, že žalovaný na předmětný úvěrový vztah uhradil celkem 55 200 Kč.5. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného. K prokázání tohoto tvrzení však nepředložila žádné konkrétní podklady. Naopak sama v žalobním návrhu uvedla, že nedisponuje dokumentací o provedených lustracích ani dokumentací týkající se tvrzených příjmů a výdajů žalovaného. Ve svém následném vyjádření popsala pouze obecný proces poskytování úvěrů a identifikace klientů, neprokázala však, jaké konkrétní údaje byly před uzavřením smlouvy o žalovaném zjištěny, ověřeny a vyhodnoceny. Nebyly předloženy žádné výpisy z účtu, potvrzení zaměstnavatele, doklady o příjmech, záznamy o výdajích, výstupy z registrů dlužníků ani jiné listiny, z nichž by bylo možné dovodit, že poskytovatel disponoval dostatečnými a ověřenými informacemi o finanční situaci žalovaného.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Po právní stránce hodnotil soud věc následovně. Nejvyšší soud již v minulosti zdůraznil, že věřitel nedostojí povinnosti odborné péče, jestliže vyjde pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho majetkových a příjmových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 70. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Obdobně Nejvyšší správní soud dovodil, že povinnost ověřování údajů o úvěruschopnosti není možné přenést na spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01. 04. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Stejný závěr vyplývá i z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance, podle něhož pouhá ničím nepodložená tvrzení spotřebitele nemohou sama o sobě představovat dostatečný podklad pro posouzení úvěruschopnosti.11. V projednávané věci žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost stanovenou v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Z předložených listin totiž nevyplývá, že by byly zjišťovány a ověřovány skutečné příjmy žalovaného, jeho pravidelné výdaje, jiné závazky ani způsob jejich splácení. Soud proto uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.12. Důsledkem tohoto porušení je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Tento závěr je plně v souladu i s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 05. 03. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, podle něhož musí vnitrostátní soud k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu spotřebitele.13. Nad rámec uvedeného soud dospěl k závěru, že smlouva je rovněž absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. Z předložené smluvní dokumentace vyplývá, že RPSN činila 537,20 % ročně. Taková sazba mnohonásobně převyšuje běžné úvěrové podmínky na finančním trhu a představuje zcela nepřiměřenou cenu za poskytnutí peněžních prostředků. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že s dobrými mravy je zpravidla v rozporu taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 06. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3777/2016). Soud proto uzavírá, že předmětná smlouva by byla neplatná i z tohoto důvodu.14. Důsledkem neplatnosti smlouvy je vznik vzájemných nároků z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Žalobkyni proto mohla náležet pouze dosud nevrácená část skutečně poskytnutých peněžních prostředků. Veškeré platby žalovaného je přitom nutné započíst na vrácení jistiny, neboť z neplatné smlouvy nevznikl nárok na úroky ani jiné smluvní platby.15. Jak již bylo uvedeno, žalovaný obdržel celkem 50 300 Kč, zatímco na splátkách uhradil částku 55 200 Kč. Veškeré bezdůvodné obohacení žalovaného tak bylo zcela vydáno a závazek žalovaného zanikl splněním. Za daného skutkového stavu není žalobkyně nositelkou žádného nároku ani z titulu smlouvy o úvěru, ani z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto žalobu o zaplacení částky 16 569 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.16. V dané věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz a soud pokračoval v řízení. Z žalované částky 16 569 Kč činí soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků částku 1 000 Kč. Žalobkyně při podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zaplatila pouze částku 800 Kč. Soud jí proto uložil doplatit zbývajících 200 Kč na účet Okresního soudu Plzeň-sever.17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 450 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), podle které účastníkovi řízení náleží náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za jeden úkon podle § 13 odst. 1, 4 a. t. Při vyčíslení výše náhrady nákladů řízení nezastoupeného účastníka soud vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, podle kterého za procesní úkony učiněné po 01. 01. 2025 náleží v případech, na které by dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., účastníku řízení, který není zastoupen zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., paušální náhrada hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 a. t. aplikovaného analogicky, a to z důvodu odstranění nerovného zacházení s účastníky zastoupenými zástupci a účastníky nezastoupenými.18. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a povinnosti uložené žalobkyni stanovil splnit do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud neshledal důvody pro určení delší lhůty k plnění.