Okresní soud Plzeň-sever 27 C 178/2025-18 – Smlouva o úvěru

Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 12 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se jedná o smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně za období 90 dnů počítaných od 16. 5. 2024, jehož nárok dovozuje z titulu smlouvy o úvěru, která byla dne 30. 4. 2024 uzavřena mezi žalovaným a společností , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , se sídlem , Adresa advokáta, (dále jen „původní věřitel“), na základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč (dále jen „smlouva“). Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí Okresního soudu , adresa, -sever ze dne 29. 1. 2025, č. j. , spisová značka, , kterým bylo rozhodnuto o jistině pohledávky z předmětné smlouvy tak, že byla žalovanému ve prospěch původního věřitele uložena povinnost zaplatit částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky 10 000 Kč od 5. 11. 2024 do zaplacení, přičemž žalobkyně uvedla, že tímto rozsudkem byla smlouva shledána platnou a řádně uzavřenou, z čehož dovozuje oprávněnost svého nároku na úhradu smluveného úroku coby předmětu této žaloby. Ani přes předžalobní výzvu s poskytnutou lhůtou plnění do 15. 11. 2024 žalovaný neuhradil ničeho.2. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 10. 2023 bylo zjištěno, že původní věřitel pohledávku vymáhanou touto žalobou postoupil 1. 11. 2024 na základě předávacího protokolu č. , hodnota, žalobkyni v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn oznámením ze dne 5. 11. 2024 ve smyslu § 1882 o. z.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Ze smlouvy ze dne 30. 4. 2024 uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným bylo zjištěno, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému dle čl. IV. odst. 4.2. smlouvy 10 000 Kč. Úvěr byl sjednán na dobu určitou šesti měsíců, poslední celková částka byla tak splatná ke dni 15. 10. 2024. Výše úrokové sazby byla podle čl. IV. odst. 4.5. stanovena na 40,00 % ročně a RPSN činilo 652,95 %. Žalovaný byl podle čl. V. odst. 5.1. smlouvy povinen hradit úrok z poskytnuté jistiny formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 000 Kč bez umoření jistiny s tím, že s poslední splátkou úroku je splatná poskytnutá jistina úvěru. Žalovaný se tak zavázal, že původnímu věřiteli zaplatí společně s poskytnutou jistinou úrok v celkové výši 24 000 Kč, tj. celkem 34 000 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 5. 11. 2024 ve spojení s poštovním podacím lístkem z téhož dne bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z titulu smlouvy č. , hodnota, uzavřené dne 30. 4. 2024 se stanovením lhůty k úhradě nejpozději do 15. 11. 2024.5. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke , podezřelý výraz, nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.6. Podle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanoveními občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , dále sp. zn. , spisová značka, vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“7. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Po zhodnocení předložených důkazů soud dospěl k závěru, že je žaloba nedůvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda je sjednaná úvěrová smlouva z hlediska smluvních ujednání jako celku platným právním jednáním. Z obsahu smlouvy vyplývá, že původní věřitel žalovanému poskytl částku 10 000 Kč, a žalovaný se mu naopak zavázal vrátit částku 34 000 Kč (včetně úroku ve výši 40 % měsíčně z částky 10 000 Kč za období šesti měsíců). Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný musel být v tíživé situaci. Původní věřitel zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, původní věřitel do smluvních ujednání zahrnul povinnost dlužníka zaplatit nepřiměřeně velké navýšení, úrok 480 % ročně, a to za stavu, kdy obvyklá výše úroku u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu podle statistiky úrokových sazeb ČNB v dubnu 2024 činila 8,71 % ročně. Podle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení úroku 26,13 % ročně. Již s ohledem na uvedené navýšení je nutno považovat uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 30. 4. 2024 za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence, naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-488/11). Žalovaný měl původnímu věřiteli uhradit zjevně nepřiměřeně vysoké úroky. V souhrnu měl žalovaný zaplatit více jak trojnásobek poskytnuté jistiny za 6 měsíců. Nelze než konstatovat, že takové ujednání zakládá zjevný rozpor s dobrými mravy a současně odporuje zákonu.10. Žalobkyně odkázala na odůvodnění rozsudku Okresního soudu , adresa, -sever ze dne 29. 1. 2025, č. j. , spisová značka, , kterým soud vyhověl žalobě o zaplacení jistiny z uvedené smlouvy. K tomu uvedla, že z rozhodnutí vyplývá, že smlouva o úvěru byla platně uzavřena, a tudíž i nárok na zaplacení předmětu tohoto řízení, tj. úroku, je oprávněný. Soud se platností uzavřené smlouvy v tamním řízení podrobně v odůvodnění nezabýval, předmětem řízení bylo zejména rozhodnutí o vrácení jistiny, když tomuto nároku by bylo nutné vyhovět i s odkazem na vypořádání neplatné smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. Soud se neztotožňuje se závěrem o platnosti smlouvy o úvěru, jak je uvedeno shora, přičemž soud není vázán vyřešením předběžné otázky v odůvodnění v jiném řízení.11. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem soud žalobu o zaplacení částky 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 16. 11. 2024 do zaplacení, tedy o zaplacení smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně za období 90 dnů ze smlouvy o úvěru ze dne 30. 4. 2024 uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným, v celém rozsahu zamítl.12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.