Okresní soud Plzeň-sever 8 C 72/2026-15 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 02. 03. 2026 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 450 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr až do výše 10 000 Kč s možností postupného čerpání. Dodatkem z téhož dne byl úvěrový rámec navýšen na částku 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté prostředky společně s úrokem ve výši 40 % měsíčně z čerpané částky. Úvěr byl sjednán na dobu neurčitou s tím, že žalovaná bude smluvní úrok hradit v pravidelných měsíčních splátkách vždy ke dni splatnosti a zbytek celkové částky bude uhrazen nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalované dle údajů o žalované v dostupných registrech a databázích, zejména v registrech CRIF, SOLUS, TELCO SCORE, Centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, databázi neplatných občanských průkazů a také na základě údajů získaných prostřednictvím systému Kontomatik, k jejichž zpřístupnění žalovaná udělila výslovný souhlas. Tímto způsobem žalobkyně získala přístup k aktuálním údajům o bankovním účtu žalované, zejména k transakční historii, informacím o příjmech a výdajích, jakož i k dalším údajům vypovídajícím o její finanční situaci. Úvěr byl žalované vyplácen prostřednictvím bankovního převodu na účet č. 43117120033/0800 v období od 03. 07. 2024 do 23. 07. 2024 v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaná nehradila své závazky řádně a včas, pročež ke dni 05. 10. 2024 došlo na základě smluvních ujednání k zesplatnění celého úvěru, kdy žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně dále podle čl. VI. shora uvedené smlouvy požaduje po žalované rovněž uhrazení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a to za období od 06. 10. 2024 do 17. 02. 2026 ve výši 10 000 Kč. Nakonec žalobkyně požaduje rovněž náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 450 Kč podle sazebníku poplatků, který je nedílnou součástí úvěrové smlouvy.2. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, čímž se její souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela prostřednictvím komunikace na dálku dne , datum, s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve znění dodatku z téhož dne, na základě které byla žalované poskytnuta možnost čerpat finanční prostředky až do výše 20 000 Kč s možností postupného čerpání, a to bezhotovostně na účet žalované č. 43117120033/0800. Žalovaná se zavázala vrátit finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně z dlužné částky. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 5 493 %. Z přehledu bankovních transakcí žalobkyně je zřejmé, že žalované byla dne , datum, vyplacena částka 10 000 Kč a dne , datum, částka 10 000 Kč. Žalovaná na svůj dluh podle sdělení žalobkyně neuhradila ničeho. Předžalobní výzva na žalovanou částku ze dne , datum, byla žalované podle podacího lístku zaslána dne , datum, .4. Z předložených dokladů o ověření úvěruschopnosti vyplývá, že prostřednictvím uvedeného systému byly zjištěny příjmy žalované ve výši 31 827 Kč a výdaje ve výši 6 754,98 Kč, přičemž systém současně identifikoval žalovanou jako vlastníka prověřovaného bankovního účtu, na který byly následně úvěrové prostředky poukázány. Žalobkyně dále před poskytnutím úvěru automatizovaně ověřovala údaje o žalované v dostupných registrech a databázích, zejména v registrech CRIF, SOLUS, TELCO SCORE, Centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku a databázi neplatných občanských průkazů. Na základě takto zjištěných a ověřených údajů žalobkyně vyhodnotila finanční situaci žalované v rámci svého interního scoringového systému, přičemž žádost žalované dosáhla vysokého skóre svědčícího o nízké pravděpodobnosti nesplácení úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru prověřovala na základě konkrétních, aktuálních a objektivně ověřitelných údajů o jejích příjmech, výdajích a závazkové situaci.5. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.8. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měla žalovaná z půjčených peněz žalobkyni zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že celková částka, kterou měla žalovaná vedle jistiny zaplatit navíc, jež ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 40 % měsíčně z dlužné částky (ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 5 493 %), je ujednáním neplatným podle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 9,57 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru. Z obsahu smlouvy vyplývá že, vztah mezi stranami smlouvy byl značně nevyrovnaný, když žalovaný měl povinnost dále pro případ prodlení měl povinnost hradit smluvní pokutu a náklady spojené s upomínáním (v sazebníku, který je součástí smlouvy). Podle závěrů obsažených v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/2011, se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. Na uzavřenou smlouvu je třeba pohlížet ve světle shora citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná úvěrová smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalovaného) jakožto slabší smluvní strany.9. Žalované tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 20 000 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit zbývající část jistiny dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.10. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne 11. 04. 2025 stanovila žalované sedmidenní lhůtu pro zaplacení od odeslání výzvy. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne , datum, . Dne , datum, se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalované. Žalovaná byla povinna plnit do sedmi dnů od odeslání výzvy, tj. do , datum, . Soud má tak za prokázané, že žalovaná je v prodlení ode dne , datum, , kdy od tohoto dne přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši.11. Ve zbývající části soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.12. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 314,5 Kč do celkové částky 1 572,5 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku, a uložil jej výrokem III. žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 216,71 Kč, přičemž tato částka představuje 27,18 % z jejich celkové výše 4 476,5 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 63,59 % a úspěchu žalované v rozsahu 36,41 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 572,5 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 31 450 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci, včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč.14. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.