Okresní soud Plzeň-sever 9 C 49/2026-37 – Smlouva pracovní

Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 132 719,50 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, se společností , právnická osoba, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě jí byly v hotovosti poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaná se měla zavázat zaplatit vedle jistiny také částku označenou jako poplatek ve výši 63 454 Kč, zahrnující kapitalizované úroky, částku za zpracování úvěru, cenu rozšířené doplňkové služby komfortního a flexibilního splácení a pojistné, a celkový dluh splatit ve 21měsíčních splátkách po 5 403 Kč. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně uhradila pouze 1 900 Kč. Pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena žalobkyni, která svou aktivní věcnou legitimaci odvozuje od tohoto postoupení.2. Žalobkyně dále tvrdila, že právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Žalovaná měla být dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a další poměry a měla předložit potvrzení o příjmu za listopad 2023. Poskytnuté údaje byly podle žalobkyně zaznamenány do zákaznické karty a ověřeny doklady označenými v její části „Ověřené dokumenty“. Žalobkyně rovněž poukazovala na prohlášení žalované obsažená ve smlouvě a zákaznické kartě, podle nichž byly uvedené údaje úplné a pravdivé a žalovaná byla schopna úvěr splácet.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v řízení zůstala pasivní.4. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, čímž se její souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).5. Žalovaná je občankou Slovenské republiky, čímž je ve věci dán mezinárodní prvek. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, při jejímž uzavření žalobce jednal v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná jednala jako fyzická osoba za účelem, který nelze považovat za součást její podnikatelské nebo profesní činnosti. Jedná se proto o spotřebitelskou smlouvu. Rozhodné právo pro smluvní vztah účastníků se určuje podle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 06. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), které obsahuje zvláštní kolizní úpravu spotřebitelských smluv. Žalovaná měla v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště na území České republiky a žalobce zde vykonával svou podnikatelskou činnost, přičemž uzavřená smlouva spadala do rámce této činnosti. Smluvní vztah účastníků se proto podle čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I řídí právním řádem České republiky. Případná volba jiného rozhodného práva by podle čl. 6 odst. 2 uvedeného nařízení nemohla žalovanou zbavit ochrany, kterou jí poskytují kogentní ustanovení českého právního řádu, jež by se jinak použila. Nařízení Řím I upravuje kolizní pravidla pro spotřebitelské smlouvy právě v čl. 6.6. Mezinárodní pravomoc soudů České republiky je dána podle čl. 17 odst. 1 a čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Jde o řízení ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené žalovanou jako spotřebitelkou s žalobcem jako podnikatelem a žaloba proti spotřebitelce může být podána pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitelka bydliště. Žalovaná má bydliště na území České republiky, konkrétně na adrese , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , adresa, , kterou má současně evidovánu v centrálním registru jako adresu svého pobytu. Z těchto skutečností má soud za prokázané, že žalovaná má bydliště na území České republiky. Pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci je proto dána podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis bez ohledu na slovenskou státní příslušnost žalované. Podle zvláštního pravidla spotřebitel musí být žalován u soudů členského státu svého bydliště.7. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela dne , datum, se společností , právnická osoba, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na jejím základě jí byla poskytnuta jistina úvěru ve výši 50 000 Kč. Vedle jejího vrácení se žalovaná zavázala zaplatit částku označenou souhrnně jako poplatek ve výši 63 454 Kč, jejíž součástí měly být zejména kapitalizované úroky, částka za zpracování úvěru, cena za komfortní a flexibilní splácení a pojistné. Celková částka měla být uhrazena ve 21měsíčních splátkách po 5 403 Kč. Smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z částky, s jejíž úhradou se žalovaná dostala do prodlení.8. Ze zákaznické karty a listin označených jako doklady k posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala údaje sdělené žalovanou, avšak jako doklady předložené k ověření jejích příjmů byly soudu předloženy toliko dvě listiny , právnická osoba, ze dne , datum, , podle nichž byly žalované s účinností od , datum, vypláceny přídavky na dvě nezletilé děti, každý ve výši 1 330 Kč měsíčně. Z těchto listin nevyplývá existence dalšího pravidelného příjmu žalované ani jeho výše. Předložená zákaznická karta sama o sobě představuje pouze záznam údajů sdělených žalovanou a neprokazuje jejich objektivní ověření. Z listin rovněž nevyplývá, že by poskytovatel úvěru zjistil a ověřil běžné životní a bytové výdaje žalované, vyživovací povinnosti v jejich skutečném rozsahu, její další závazky, výši jejich splátek a způsob plnění dosavadních dluhů. Nebyly předloženy ani konkrétní výstupy z úvěrových registrů či jiných databází, z nichž by bylo možné zjistit, jaké informace měla právní předchůdkyně žalobkyně při uzavření smlouvy skutečně k dispozici a jak je vyhodnotila.9. Soud dále zjistil, že žalované byla dne , datum, poskytnuta jistina 50 000 Kč a že žalovaná následně zaplatila částku 1 400 Kč dne , datum, a částku 500 Kč dne , datum, , tedy celkem 1 900 Kč. Z první platby bylo podle tabulky umoření započteno 257,40 Kč na úrok a 1 142,60 Kč na jistinu, zatímco druhá platba byla započtena na úrok.10. Pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena společnosti žalobkyni. O postoupení byla žalovaná informována oznámením ze dne , datum, , v němž byla výše pohledávky vyčíslena částkou 144 313,31 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná výzvou ze dne , datum, vyzvána, aby pohledávku vyčíslenou částkou 139 455,99 Kč uhradila nejpozději do , datum, . Předžalobní upomínka byla dne , datum, podána k poštovní přepravě na poslední známou adresu žalované.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.15. Po právní stránce hodnotil soud věc následovně. Povinnost poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele nelze splnit pouhým zaznamenáním údajů sdělených žadatelem, převzetím jeho čestného prohlášení nebo obecným odkazem na možnost nahlížet do registrů. Poskytovatel musí vycházet z dostatečných, spolehlivých a objektivně ověřených údajů a musí být schopen doložit, jaké konkrétní informace o příjmech, výdajích, závazcích a způsobu plnění dosavadních dluhů spotřebitele zjistil a jak je vyhodnotil. Nejvyšší soud zdůraznil, že věřitel nedostojí povinnosti odborné péče, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, přičemž na tomto závěru nic nemění ani to, že spotřebitel není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).16. V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy disponovala spolehlivým dokladem o pravidelném příjmu žalované v takové výši, která by jí umožňovala hradit sjednanou měsíční splátku 5 403 Kč a současně pokrývat běžné životní náklady své domácnosti a potřeby dvou nezaopatřených dětí. Oznámení Úřadu práce prokazují pouze pobírání dvou přídavků na děti v celkové výši 2 660 Kč měsíčně, nikoli další deklarovaný příjem. Žalobkyně nepředložila výpisy z účtu, potvrzení zaměstnavatele, pracovní smlouvu, výplatní pásky ani jinou listinu umožňující spolehlivě ověřit skutečnou výši a pravidelnost příjmů žalované. Stejně tak neprokázala zjištění jejích reálných výdajů, dalších závazků a úvěrového zatížení. Samotná zákaznická karta, kterou vyplnil zástupce poskytovatele na základě údajů žalované, nemůže důkaz o jejich ověření nahradit.17. Nelze přijmout ani argumentaci žalobkyně, že poskytovatel mohl vycházet ze zásady presumpce poctivosti žalované a že případné uvedení nepravdivých údajů může zakládat její trestní odpovědnost. Veřejnoprávní ani soukromoprávní odpovědnost spotřebitele za nepravdivé údaje nezbavuje profesionálního poskytovatele jeho samostatné zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost s odbornou péčí. Smyslem § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je zabránit poskytnutí úvěru v situaci, kdy z řádně zjištěných údajů nevyplývá bez důvodných pochybností schopnost spotřebitele úvěr splácet. Přenesení celé odpovědnosti za správnost a úplnost posouzení na spotřebitele prostřednictvím formulářového prohlášení by tento ochranný účel zákona popíralo.18. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, neboť z výsledků provedeného posouzení nemohlo bez důvodných pochybností vyplývat, že žalovaná bude schopna úvěr řádně splácet. Smlouva je proto podle § 87 odst. 1 citovaného zákona neplatná a soud k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu. Následkem je povinnost žalované vrátit pouze nesplacenou část skutečně poskytnuté jistiny, nikoli platit smluvní úroky, poplatky, pojistné, smluvní pokutu nebo jiná smluvní plnění. Tento závěr odpovídá i konstantní judikatuře, kdy poskytovateli při neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost nenáležejí sjednané úroky ani poplatky, ale toliko nesplacená jistina (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 04. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).19. Soud nad rámec uvedeného dospěl rovněž k závěru, že smlouva je jako celek absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Za poskytnutí částky 50 000 Kč měla žalovaná uhradit vedle jistiny dalších 63 454 Kč, tedy úplatu převyšující samotnou výši poskytnutých prostředků. Ačkoli byla tato úplata formálně rozdělena na úrok, cenu za zpracování úvěru, cenu komfortního a flexibilního splácení a pojistné, z hlediska svého hospodářského účelu představuje převážně odměnu za poskytnutí peněžních prostředků. Rozčlenění úplaty na více položek nemůže samo o sobě odůvodnit její celkovou výši ani zastřít skutečnost, že spotřebitelka měla za úvěr 50 000 Kč vrátit více než dvojnásobek poskytnuté částky, a to během 21 měsíců. Žalobkyně neprokázala žádné mimořádné individuální okolnosti ani konkrétní náklady, které by takto vysokou úplatu ospravedlňovaly.20. S dobrými mravy je zpravidla v rozporu taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání, určenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami. Tento závěr lze vztáhnout i na případy, kdy je skutečná odměna za poskytnutí peněz formálně rozdělena mezi smluvní úrok a další poplatky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Zjevně nepřiměřenou úplatu nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť úplatnost je pojmovým znakem zamýšlené smlouvy o úvěru a z obsahu smluvní dokumentace nevyplývá, že by ji poskytovatel uzavřel bez těchto příjmů.21. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy je právním důvodem povinnosti žalované vrátit přijaté peněžní prostředky rovněž vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Žalovaná přijala částku 50 000 Kč a uhradila celkem 1 900 Kč. Jednostranné započtení části těchto úhrad na smluvní úrok nemůže obstát, neboť smluvní úrok ani další úplata z neplatné smlouvy žalobkyni nenáleží. Veškeré platby žalované je proto třeba započíst na vrácení poskytnuté jistiny. Zbývající bezdůvodné obohacení žalované tak činí 48 100 Kč.22. Předžalobní upomínkou ze dne , datum, byla žalovaná jednoznačně vyzvána k vrácení přijatých peněžních prostředků nejpozději do , datum, . Nejpozději uplynutím této lhůty jí muselo být zřejmé, že žalobkyně požaduje vrácení dosud nesplaceného plnění. Žalovaná se proto dostala do prodlení dne , datum, . Soud jí z tohoto důvodu uložil zaplatit vedle částky 48 100 Kč také zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně od , datum, do zaplacení podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.23. Ve zbývající části nebyla žaloba důvodná. Z žalované částky 132 719,50 Kč lze žalobkyni přiznat pouze nesplacenou část jistiny ve výši 48 100 Kč. Rozdíl ve výši 84 619,50 Kč představuje smluvní poplatek, smluvní pokutu a tu část žalobkyní tvrzené jistiny, která byla již uhrazena. Žalobkyni dále nenáleží kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 521,40 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 952,04 Kč ani další smluvní úrok ve výši 11,5 % ročně z částky 48 857,40 Kč od , datum, do zaplacení. Důvodný není ani požadavek na zákonný úrok z prodlení z částky 48 857,40 Kč od , datum, do , datum, , kdy žalovaná ještě nebyla v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, ani požadavek na úrok z prodlení z částky 757,40 Kč od , datum, do zaplacení, neboť tato část jistiny již byla před podáním žaloby uhrazena. Soud proto žalobu v rozsahu přesně vymezeném ve výroku II. zamítl. Rozsah zamítnutí odpovídá jednotlivým nárokům uplatněným v žalobním petitu.24. V dané věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz a soud pokračoval v řízení. Z žalované částky 132 719,50 Kč činí soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, částku 6 636 Kč. Žalobkyně při podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zaplatila soudní poplatek ve výši 5 309 Kč. Soud jí proto podle položky 2 bodu 2 Sazebníku uložil doplatit rozdíl ve výši 1 327 Kč na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci rozsudku.25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Žalobkyně požadovala na jistině 132 719,50 Kč, avšak byla úspěšná pouze co do částky 48 100 Kč, a byla tedy ve věci převážně neúspěšná. Žalované, která zůstala procesně pasivní, žádné náklady řízení nevznikly.26. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že povinnost žalované zaplatit přiznané plnění i povinnost žalobkyně doplatit soudní poplatek uložil splnit do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud tak rozhodl proto, že neshledal důvody pro stanovení delší lhůty.