1 C 212/2025-43 — Okresní soud v Prachaticích

1. Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 117 072 Kč s příslušenstvím představující nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, .2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav.5. Dne , datum, uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 110 000 Kč (viz smlouva o úvěru) s tím, že částka byla v souladu se smlouvou připsána dne , datum, na účet společnosti , právnická osoba, . na úhradu části kupní ceny vozidla Audi A4 zakoupeného žalovaným (viz sdělení společnosti , právnická osoba, . ze dne , datum, ). Žalovaný však žalobkyni na splátkách úvěru uhradil toliko částku 20 340 Kč (viz saldokonto k úvěrové smlouvě).6. Protože jde o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zabýval se soud nejprve tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem poskytnutí spotřebitelského úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 téhož zákona neplatnost smlouvy, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Žalobkyně sice obsáhle popsala svou metodiku posuzování úvěruschopnosti, avšak nedoložila, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného v této konkrétní věci. Žalobkyně totiž přes výzvu nijak nedoložila, jak byla ověřena výše příjmů a výdajů žalovaného. Co se týče výše příjmů žalovaného, žalobkyně sice předložila výpisy z jeho účtu za období od května do července 2023, z kterých však vyplývá, že se na účtech vždy nacházel konečný zůstatek v zanedbatelné výši. Prověření výdajové stránky žalovaného nebylo doloženo nijak. Skutečnost, že žalovaný byl lustrován v příslušných dlužnických registrech, pak soud při absenci získání konkrétních a hodnověrných informací o příjmech a výdajích žalovaného nepovažuje za dostačující a souladnou s pravidly řádného posouzení úvěruschopnosti.11. Protože nebylo prokázáno, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru byla ze strany žalobkyně dostatečným způsobem posouzena úvěruschopnost žalovaného, shledal soud smlouvu o úvěru neplatnou, a proto, pokud jde o nároky žalobkyně specifikované ve výroku II, žalobu zamítl.12. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru byla žalovanému uložena povinnost k vrácení přijaté a dosud nevrácené jistiny v přiměřené lhůtě, za kterou soud považuje splátky ve výši 2 260 Kč měsíčně (žalovaný se zavázal hradit splátky v minimální výši 2 260 Kč a s ohledem na jeho procesní pasivitu lze takovou výši splátky považovat za přiměřenou), avšak pod ztrátou výhody splátek, tedy že nezaplacením, byť jediné splátky řádně a včas se stává celý dluh splatným. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalovaný úvěr nezaplatil, přechází na žalovaného, neboť žalobkyně nemůže prokazovat negativní skutečnost, že žalovaný něco neučinil. Je na žalovaném, aby soudu prokázal, že zaplatil řádně a včas. Žalovaný však nic takového netvrdí, ani neprokazuje.13. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která není odvislá od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka - spotřebitele; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Proto soud žalobkyni nepřiznal ani nárok na úroky z prodlení.14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobkyni, která měla ve věci částečný úspěch v rozsahu 59 % a neúspěch v rozsahu 41 %, přiznal soud náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 18 % z celkových nákladů. Při poměřování úspěchu ve věci je dle přesvědčení soudu nezbytné přihlédnout nejen k jistině, nýbrž i k požadovanému příslušenství pohledávky představovanému smluvním úrokem z prodlení, jelikož úspěch ve věci je nutné posuzovat ohledně celého předmětu sporu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).15. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 684 Kč, z odměny zástupce za 4 úkony právní služby po 5 820 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva a účast na jednání dne , datum, ) podle § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu a ze 4 tzv. režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Cestovné na jednání soudu z Českých Budějovic do Prachatic a zpět při ujetých celkem 96 km, průměrné spotřebě vozidla podle technického průkazu 8,2 litru nafty na 100 km, vyhláškové ceně motorové nafty [podle § 4 písm. c) vyhlášky č. 573/2025 Sb.] za 1 litr 34,10 Kč a sazby 5,90 Kč za 1 km základní náhrady za používání silničního motorového vozidla činí 834 Kč. Zástupkyně žalobce účtovala pouze polovinu této částky, jelikož se téhož dne účastnila dvou jednání. Polovina cestovného tedy činí 417 Kč. Náhradu odpovídající 21 % DPH představuje částka 5 354,37 Kč. Plná náhrada nákladů by tak činila 35 535,37 Kč a 18 % představuje suma 6 396,37 Kč). Odměnu za doplnění žaloby nepřiznal, jelikož se týkalo toliko skutečností, jež měly být již obsahem žaloby (povinnost zkoumat úvěruschopnost jakož i nutnost řádně tvrdit a označovat důkazy je žalobkyni známa).