1 C 221/2025-30 — Okresní soud v Prachaticích

1. Žalobkyně se domáhá uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 22 613 Kč s příslušenstvím představující nevypořádané nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, a žalovanou dne , datum, ., právnická osoba, ohledem na plnění žalované před podáním žaloby vzala žalobkyně ohledně částky 8 265 Kč s příslušenstvím žalobu zpět. Soud proto řízení ohledně této sumy zastavil.3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.4. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně se z účasti omluvila, žalovaný nikoliv. Ve věci proto bylo v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, rozhodnuto bez přítomnosti účastníků.5. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav.6. Dne , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě a na podkladě jejích dodatků byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Peněžní prostředky byly žalované připsány postupně ve dnech 15. 10. 2024, 16. 10. 2024, 17. 10. 2024 a 24. 10. 2024 na její bankovní účet (viz potvrzení , právnická osoba, ., ze dne 9. 2. 2026).7. Žalovaná žalobkyni na splátkách úvěru uhradila 23 265 Kč.8. Dne 12. 12. 2024 byla pohledávka postoupena žalobkyni, a ta je proto aktivně legitimována k podání žaloby.9. Protože jde o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zabýval se soud nejprve tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalované.10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem poskytnutí spotřebitelského úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 téhož zákona neplatnost smlouvy, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Žalobkyně sice v obecné rovině popsala proces ověření úvěruschopnosti, avšak ani přes výzvu soudu nedoložila, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného v této konkrétní věci. Žalobkyně neprokázala, zda byla ověřena výše příjmů a výdajů žalované. Ani skutečnost, že žalovaná byla lustrována v příslušných dlužnických registrech, pak soud při absenci získání konkrétních a hodnověrných informací o příjmech a výdajích žalované nepovažuje za dostačující a souladnou s pravidly řádného posouzení úvěruschopnosti.14. Protože nebylo prokázáno, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru byla ze strany právní předchůdkyně dostatečným způsobem posouzena úvěruschopnost žalovaného, shledal soud smlouvu o úvěru neplatnou, a proto, pokud jde o nároky žalobkyně přesahující poskytnutou a nevrácenou jistinu, žalobu zamítl.15. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru byla žalovanému uložena povinnost k vrácení přijaté a dosud nevrácené jistiny v přiměřené lhůtě, za kterou soud považuje splátky ve výši 1 000 Kč měsíčně (dle smlouvy se žalovaná zavázala splatit půjčku do 30 dnů, a s ohledem na její procesní pasivitu lze tedy i uvedenou výši splátky považovat za přiměřenou), avšak pod ztrátou výhody splátek, tedy že nezaplacením, byť jediné splátky řádně a včas se stává celý dluh splatným. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalovaná jistinu nevrátila, přechází na žalovanou, neboť žalobkyně nemůže prokazovat negativní skutečnost, že žalovaná něco neučinila. Je na žalované, aby soudu prokázala, že zaplatila řádně a včas. Žalovaná však nic takového netvrdí, ani neprokazuje.16. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která není odvislá od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka – spotřebitele; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Proto soud žalobkyni nepřiznal ani nárok na úroky z prodlení.17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž žalobkyně nebyla v řízení převážně úspěšná. Při poměřování úspěchu ve věci je nezbytné přihlédnout nejen k jistině, nýbrž i k požadovanému příslušenství pohledávky, jelikož úspěch ve věci je nutné posuzovat ohledně celého předmětu sporu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Bylo by tedy povinností žalobkyně uhradit náklady straně žalované, která ovšem zůstala procesně neaktivní, a tudíž jí žádné doložitelné náklady nevznikly.