11 C 138/2021-60 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19.4.2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 12.000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci dne 14.1.2018 uzavřeli Rámcovou smlouvu [číslo] na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet]. Dne 25.8.2019 uzavřel žalovaný s žalobkyní Dodatek č. 3 k Rámcové smlouvě, jehož podpisem požádal o poskytnutí kontokorentu - úvěru ve výši 12.000 Kč, který byl schválen dne 25.8.2019 a zároveň bylo umožněno jeho čerpání na účtu č. [bankovní účet]. Nedílnou součástí smlouvy byly Podmínky pro používání kontokorentu. Protože žalovaný neplnil podmínky, za kterých mu byl kontokorent poskytnut, došlo dne 4.3.2021 k zesplatnění kontokorentu; k tomuto datu byla dlužná částka tvořena nesplacenou jistinou kontokorentu ve výši 12.000 Kč a nesplaceným smluvním úrokem do zesplatnění ve výši 561,72 Kč. K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že osobní údaje poskytl sám žalovaný, přičemž tyto byly ověřeny z jeho dokladů, z bankovního a nebankovního registru klientských informací. Žalovaný uvedl výši svého průměrného čistého měsíčního příjmu 16.000 Kč, ze kterého žalobkyně vzhledem k nízké výši poskytovaného úvěru vycházela. 2. Usnesením ze dne 13.10.2021, č.j. 11 C 138/2021-46 vyzval soud žalovaného, aby se ve lhůtě 14 dnů vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, a současně jej poučil, že pokud ve stanovené lhůtě vyjádření neobdrží, bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Ve stanovené lhůtě žalovaný nevznesl námitky proti navrženému postupu, a proto soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila již v žalobě. <i>3. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>4. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>5. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>6. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 7. Po provedeném dokazování měl soud prokázán následující skutkový stav: Rámcovou smlouvou [číslo] ze dne 14.1.2018, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Dodatkem č. 3 k rámcové smlouvě [číslo] obchodními podmínkami žalobkyně, podmínkami pro používání kontokorentu, výpisem z běžného účtu č. [bankovní účet], přehledem plateb a výzvou ze dne 4.3.2021 - zesplatnění dluhu, bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému zřídila běžný účet č. [bankovní účet] a dále pak mu poskytla úvěr v celkové výši 12.000 Kč. Žalovaný sjednané smluvní podmínky porušil, proto žalobkyně využila svého práva a úvěr zesplatnila ke dni 4.3.2021. K tomuto datu činil dluh na z titulu kontokorentu [číslo]. Dle úvěrové zprávy – osobních dat žalovaného bylo zjištěno, že tento neprochází v registru BRKI, z aplikačních dat bylo zjištěno, že příjem žalovaného činil 16.000 Kč. 8. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze„ aplikační data“, uvedla, že s ohledem na nízkou výši poskytnutého úvěru vycházela ohledně příjmů a výdajů žalovaného pouze z dat uvedených žalovaným bez jejich ověření. V případě žalovaného neměla pochybnosti o jeho schopnosti poskytnutý úvěr splácet. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žádné příjmy ani výdaje žalovaného nebyly nikterak ověřovány, když nebyla předložena např. pracovní smlouva, nájemní smlouva, nebyl zjištěn osobní stav žalovaného, počet vyživovaných osob apod. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částka 12.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 14.3.2021 do zaplacení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud pak ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. 9. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení neúspěšná v poměrně nepatrné části. Náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 1.000 Kč (výrok III.)