17 C 160/2022-111 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 29. 6. 2020 domáhala proti žalovanému zaplacení celkové částky 52 133,38 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o Půjčce na kliknutí [číslo] ze dne 27. 1. 2017. Tvrdila, že dne 27. 1. 2017 byla mezi žalovaným a její právní předchůdkyní (společnost [právnická osoba]) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 75 000 Kč. Tuto se žalovaný zavázal splatit spolu s příslušenstvím (smluvní úrok ve výši 16,9 % p.a. a poplatky dle Ceníku) pravidelnými 66 měsíčními splátkami po 1 752,59 Kč počínaje dnem 15. 2. 2017. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, zaplatil pouze 51 638,31 Kč a právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr ke dni 13. 2. 2020 zesplatnila. Dlužná částka tak byla ke dni podání žaloby představována jistinou ve výši 51 300,38 Kč, nesplaceným kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 5 361,98 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 523,91 Kč a poplatky ve výši 833 Kč. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo vycházeno z údajů jím poskytnutých. Žádost žalovaného pak byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. Následně byl porovnán příjem a výdaje žalovaného odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 8. 8. 2022, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 29. 7. 2022). 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala rámcovou smlouvou o postupování pohledávek uzavřenou dne 29. 8. 2018 mezi žalobkyní a společností [právnická osoba], smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi týmiž subjekty dne 25. 3. 2020 a seznamem postoupených pohledávek. O postoupení pohledávky byl žalovaný informován dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 24. 4. 2020. 4. Ze Smlouvy o Půjčce na kliknutí [číslo] ze dne 27. 1. 2017, ze Všeobecných obchodních podmínek, z Produktových podmínek, z Ceníku a z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 75 000 Kč, kterou se zavázal splatit v 66 měsíčních splátkách po 1 752,59 Kč, počínaje dnem 15. 2. 2017. Úrok byl sjednán ve výši 16,9 % p.a. Úvěr byl poskytnut za účelem úhrady dluhu z úvěru, který banka poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 19. 5. 2016. Dopisem ze dne 13. 2. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného informovala o zesplatnění dluhu s tím, že k tomuto datu dlužná částka činila celkem 58 019,27 Kč. Zároveň žalovaného vyzvala k okamžité úhradě dluhu. 5. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 7. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila žádné listiny prokazující konkrétní příjmy a výdaje žalovaného v době uzavření smlouvy o úvěru, přičemž takové údaje ani netvrdila. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy a výdaje žalovaného nebyly řádně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. částku 23 361,69 Kč (od poskytnutých 75 000 Kč soud odečetl žalovaným zaplacených 51 638,31 Kč). Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. [číslo] Sb., a to od 14. 2. 2020, tj. ode dne následujícího po zesplatnění dluhu. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. 9. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když každý z účastníků měl ve věci pouze částečný úspěch (žalobkyně co do 49 % a žalovaný co do 51 %).