17 C 164/2022-64 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 31. 3. 2022 domáhala proti žalovanému zaplacení celkové částky 198 882,24 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru [číslo]. Tvrdila, že dne 14. 12. 2019 byla mezi žalovaným a její právní předchůdkyní (společnost [právnická osoba]) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 200 000 Kč. Tuto se žalovaný zavázal splatit spolu s příslušenstvím (smluvní úrok ve výši 16,5 % p.a. a poplatky dle sazebníku) pravidelnými 96 měsíčními splátkami po 4 137,79 Kč počínaje dnem 22. 1. 2020. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil a právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr ke dni 26. 6. 2020 zesplatnila. Na dluh žalovaný uhradil celkem částku 10 783,71 Kč. Dlužná částka tak byla ke dni podání žaloby představována jistinou ve výši 198 882,24 Kč, nesplaceným kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 11 303,14 Kč a kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 23 295,30 Kč. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo vycházeno z údajů jím poskytnutých v rámci žádosti o úvěr ze dne 14. 12. 2019. Dále byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích (bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MV ČR). Příjem žalovaného činil 18 600 Kč, zohledněn byl žalovaným uvedený celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnosti neměl žalovaný v době podání žádosti žádné závazky a žádné závazky nebyly zjištěny ani z externích zdrojů. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 4. 7. 2022, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 22. 6. 2022). 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 16. 9. 2021 mezi [právnická osoba], a.s., a společností [právnická osoba], smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 21. 10. 2021 mezi žalobkyní a [právnická osoba], a.s., a seznamy postoupených pohledávek. O postoupení pohledávky pak byl žalovaný informován dopisy ze dne 29. 9. 2021 a 5. 11. 2021. 4. Ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [číslo] ze dne 14. 12. 2019, z platební historie a z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 14. 12. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 200 000 Kč. Dopisem ze dne 28. 6. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného informovala o zesplatnění dluhu k datu 26. 6. 2020 s tím, že k tomuto datu činila dlužná částka celkem 212 789,63 Kč. 5. Ze žádosti o úvěr ze dne 14. 12. 2019 soud zjistil, že v tomto žalovaný uvedl, že je ženatý, nemá žádné děti, bydlí v pronajatém bytě/domě, jeho průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce činí 18 600 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 30 000 Kč při jednom zdroji příjmu. Žádné závazky v žádosti žalovaný neuvedl. Dle potvrzení o výši příjmu vystaveného [právnická osoba] a dokončovací stavební práce [jméno] [příjmení] ze dne 13. 12. 2019 činil průměrný měsíční čistý příjem žalovaného za poslední tři měsíce 18 600 Kč. 6. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 8. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze žádost o úvěr a potvrzení zaměstnavatele o výši jeho příjmu. Těmito listinami bylo doloženo, že čistý měsíční příjem žalovaného činil 18 600 Kč. Tvrzený příjem do domácnosti ve výši 30 000 Kč měsíčně nebyl nijak doložen, když v žádosti byl navíc uveden zdroj příjmu pouze jeden, což odpovídá pouze příjmu žalovaného. Vůbec pak nebyly doloženy, ba ani tvrzeny, běžné výdaje žalovaného spojené s bydlením, zdravotním stavem apod. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. [spisová značka] [číslo] – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Tvrzené příjmy do domácnosti a výdaje žalovaného nebyly řádně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátila jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. částku 189 216,29 Kč (od poskytnutých 200 000 Kč soud odečetl žalovaným zaplacených 10 783,71 Kč). Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. [číslo] Sb., a to od 27. 6. 2020, tj. ode dne následujícího po zesplatnění dluh. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. 10. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyně měla ve věci neúspěch v poměrně nepatrné části. Náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 7 956 Kč, odměnou advokáta za 2,5 úkonu právní pomoci po 9 060 Kč (§ 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 300 Kč paušál (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) + 21 % DPH z odměny advokáta a paušálních náhrad, tj. 4 945,50 Kč Celkem tak byly náklady žalobkyně představovány částkou 36 451,50 Kč.