17 C 195/2022-38 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 1. 2022 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 44 114,28 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dluhu z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 4. 5. 2020. Návrh odůvodnila tím, že jako věřitel poskytla žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 45 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit (spolu s úrokem ve výši 29,88 % p.a.) v minimálních měsíčních splátkách ve výši 3,05 % z úvěrového rámce, tj. 1 373 Kč; celkem se žalovaný zavázal zaplatit 52 283 Kč. Na úvěr však uhradil pouze 18 850 Kč, svůj závazek hradit úvěr řádně a včas porušil, a proto žalobkyně ke dni 27. 10. 2021 úvěr zesplatnila. Dlužná částka pak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 42 184,28 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 430 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč. K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že svoji zákonnou povinnost v tomto směru naplňuje důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta, neboli credit scoringu. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Tímto je zjištěn limit nejvyšší měsíční splátky. Zohledňováno je rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, příp. další skutečnosti, využívány jsou úvěrové registry [příjmení], NRKI, [příjmení] a ISIR. U žalovaného nebyla zjištěna žádná vyživovací povinnost, výše čistého měsíčního příjmu jako zaměstnance činila 18 000 Kč, výdaje na domácnost nebyly uvedeny a příjmy ostatních členů domácnosti činily 45 000 Kč (při bydlení u rodičů). [příjmení] splátek úvěrů z NRKI mimo HC úvěrů činila 3 307 Kč. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 4. 7. 2022, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 22. 6. 2022). 3. Smlouvou o bezúčelovém revolvingovém úvěru ze dne 4. 5. 2020 bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec do výše 45 000 Kč, který se zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 29,88 % p.a. v minimálních měsíčních splátkách ve výši 3,05 % z úvěrového rámce, tj. 1 373 Kč; celkem se žalovaný zavázal zaplatit 52 283 Kč. Dopisem ze dne 27. 10. 2021 žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení celého úvěru ve výši 48 482,09 Kč ve lhůtě do 14 dnů od sepsání výzvy. Poskytnutí úvěru, splácení a konečnou výši dluhu žalobkyně doložila výpisem z účtu. 4. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Dle ust. § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 6. Dle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle ust. § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. 7. Dle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalobní návrh je důvodný pouze z části. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze„ úvěrovou kartu“, ze které byly zjištěny další existující úvěry žalovaného se splátkami celkem 3 307 Kč měsíčně. Ohledně příjmů žalovaného a ostatních členů domácnosti a zejména prověření dalších výdajů žalovaného (např. nájem, inkaso, telefony, výdaje spojené se zdravotním stavem, cestovné apod.) se žalobkyně omezila na doplnění tvrzení o tom, že vycházela z údajů uvedených žalovaným s přihlédnutím k zákonem stanovenému životnímu minimu. V případě žalovaného neměla pochybnosti o jeho schopnosti poskytnutý úvěr splácet. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjem a výdaje žalovaného (nájem, inkaso, telefon, výdaje spojené se zdravotním stavem, cestovné apod.), za situace, kdy byly zjištěny další existující úvěry, nebyly nikterak blíže zjišťovány a zejména ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 45 000 Kč, žalovaný do současné doby uhradil 18 850 Kč, a proto soud žalovanému uložil zaplatit žalobkyni rozdíl těchto částek, tj. 26 150 Kč s úrokem z prodlení, jehož výše je v souladu s § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku potom žalobní návrh zamítl. 10. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 44 114,28 Kč s příslušenstvím (kapitalizovaný úrok ve výši 7 895,46 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 801,32 Kč + běžící úroky a úroky z prodlení), úspěch měla žalobkyně jen co do částky 26 150 Kč, tj. co do 60 % (bez přihlédnutí ke kapitalizovaným i běžícím úrokům a úrokům z prodlení). Po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci tak soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.