17 C 359/2021-83 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se svým žalobním návrhem domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 33 779,46 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že mezi účastníky byla dne 15. 2. 2012 elektronicky uzavřena smlouva o hotovostním úvěru,,mPůjčka plus“ č. GNM [bankovní účet], na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, který se zavázala splatit formou 60 měsíčních splátek po 970,60 Kč Smlouvou byla zároveň sjednána úroková sazba ve výši 15,9 % p.a. Žalovaná sjednané splátky řádně nehradila, od června 2013 se dostala do prodlení a žalobce proto od smlouvy ke dni 12. 9. 2013 odstoupil. Ke dni podání žaloby pak byla dlužná částka představována jistinou ve výši 33 279,46 Kč, poplatky ve výši 500 Kč, kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 1 312,56 Kč a ve výši 50 494,40 Kč, úrokem ve výši 15,9 % p.a. od 28. 8. 2019 do zaplacení a úrokem z prodlení od 28. 8. 2019 do zaplacení. Před uzavřením smlouvy žalobce zkoumal schopnost žalované úvěr splácet na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od žalované, jakož i nahlédnutím do informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele; nahlížel do bankovních i nebankovních registrů (BRKI/NRKI), ISIR a [příjmení] s negativním nálezem. Kreditní příjem před poskytnutím úvěru na běžném účtu mKonto žalované činil za posledních šest měsíců 14 488 Kč a tento byl pro poskytnutí úvěru, resp. jeho splácení, dostatečný. 2. Žalovaná, shodně se žalobcem souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované do vlastních rukou doručeny dne 7. 1. 2022). 3. Smlouvou o hotovostním úvěru,,mPůjčka plus“ č. GNM [bankovní účet] vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 15. 2. 2012 uzavřena smlouva o úvěru, kterou se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit formou 60 měsíčních anuitních splátek po 970,60 Kč; úroková sazba činila 15,9 % p.a. Dopisem ze dne 16. 12. 2019 žalobce žalovanou vyzval k uhrazení dlužné částky ve výši 85 586,42 Kč s tím, že nebude-li dluh ve stanovené lhůtě uhrazen, je danou výzvu třeba považovat za výzvu předžalobní. Poskytnutí úvěru, data a výši splátek a konečnou výši dluhu žalobce doložil historií úvěru. 4. Z výpisu z běžného účtu žalované č. [bankovní účet] soud zjistil, že dne 15. 2. 2012 byl žalované poskytnut další úvěr ve výši 78 000 Kč, ke dni 21. 1. 2012 a opakovaně ke dni 1. 2. 2012 (tedy krátce před poskytnutím předmětného úvěru) činil zůstatek na účtu 0 Kč. 5. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 7. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobce ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložil pouze výpis z běžného účtu žalované, ze kterého vyplývalo, že v době před poskytnutím úvěru, resp. v týž den, byl žalované poskytnut další úvěr ve výši 78 000 Kč, přičemž zůstatky na účtu ke dni 21. 1. 2012 a opakovaně ke dni 1. 2. 2012 byly 0 Kč. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobce splnil povinnost uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací (nedošlo k řádnému ověření pravidelných příjmů a výdajů žalované). Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalované nebyly řádně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobce vůči žalované se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaná povinna žalobci vrátit to, co od něho obdržela a doposud nevrátila jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. částku 33 279,46 Kč (dlužná jistina). Současně žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. [číslo] 2013 Sb., a to od 13. 9. 2013, tj. ode dne následujícího po odstoupení od smlouvy. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. 9. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobce měl ve věci neúspěch pouze v nepatrné části. Náklady žalobce byly představovány zaplacením soudním poplatkem ve výši 1 689 Kč, odměnou advokáta za 2,5 úkonu právní pomoci po 2 460 Kč (§ 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 300 Kč paušál (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) + 21 % DPH z částek shora uvedených vyjma soudního poplatku, tj. 1 480,50 Kč Celkem tak byly náklady žalobce představovány částkou 10 219,50 Kč.