20 C 164/2022-116 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou původně Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhala proti žalované zaplacení celkové částky 226 173,04 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo]. Tvrdila, že uvedenou smlouvu dne 20. 3. 2017 uzavřela žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba] – dále jen„ banka“), na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 250 000 Kč. Tuto se žalovaná zavázala splatit spolu s příslušenstvím (smluvní úrok ve výši 10,90 % p.a. a poplatky dle sazebníku) v pravidelných 108 měsíčních splátkách po 3 642,66 Kč počínaje dnem 7. 4. 2017. Žalovaná sjednané splátky řádně a včas nehradila a právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr zesplatnila dopisem z 9. 11. 2018. Dlužná částka tak byla ke dni podání žaloby představována jistinou ve výši 225 873, 041 Kč, nesplaceným kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 8 346,96 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 24 208,09 Kč, poplatky ve výši 300 Kč a úrokem z prodlení 9 % a smluvním úrokem 10,9 % z částky 225 873,04 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalované bylo vycházeno z údajů poskytnutých bance v žádosti klienta o úvěr ze 7. 3. 2017, když ten žádal o úvěr v celkové výši 500 000 Kč. Žádost klienta byla posuzována individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Banka porovnávala příjem žalované a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Z interních a externích zdrojů bylo ověřeno, že v době žádosti o úvěr žalovaná závazky s celkovou výši měsíčních splátek 11 534 Kč. Banka vycházela z příjmu žalované ve výši 21 171,05 Kč, žalovaná zároveň uvedla čistý měsíční příjem domácnosti 35 657 Kč. 2. Žalovaná souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2) a 4) o.s.ř., dnem 11. 7. 2022, když žalované byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 30. 6. 2022). 3. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v žalobním návrhu. 4. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 18. 2. 2020 mezi žalobkyní a společností [právnická osoba], a seznamem postoupených pohledávek. O postoupení pohledávky pak byla žalovaná informována dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 28. 2. 2020 odeslaným dle podacího archu dne 2. 3. 2020. 5. Ze smlouvy o úvěru (Expres půjčka) ze dne 20. 3. 2017, z platební historie a z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že mezi bankou a žalovanou byla dne 20. 3. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta částka 250 000 Kč ˇvěr se žalovaná zavázala spolu s úrokem 10,9 % ročně a poplatky hradit od 7. 4. 2017 ve 108 měsíčních splátkách po 3 642,66 Kč, poslední splátka měla činit 1 053,06 Kč. Adresa žalované byla ve smlouvě uvedena [adresa žalované]. K 20. 2. 2020 měla žalovaná uhradit bance ještě 225 873,04 Kč na jistině, dále úroky, úroky z prodlení a poplatky, celkem tedy 258 728,09 Kč. Na konto úvěru bylo uhrazeno celkem 58 096,36 Kč. 6. Dopisem ze dne 9. 11. 2018 právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou informovala o zesplatnění dluhu k datu 9. 11. 2018 s tím, že k tomuto datu činila dlužná částka celkem 234 7043,09 Kč a měla být uhrazeno do 23. 11. 2018. 7. Při posuzování úvěru schopnosti žalované banka vycházela z příjmu žalované z podnikání ve výši 21 171,05 Kč, čistého příjmu domácnosti 35 657 Kč měsíčně, žalovaná byla svobodná, nevyživovala žádnou osobou, žila v pronajatém domě či bytě a podílem na nákladech na bydlení 59,37 %, splácela měsíčně 11 534 Kč jiným subjektům a požadovala úvěr ve výši 500 000 Kč. 8. Z dopisu z 31. 3. 2020 odeslaným žalované zástupcem žalobkyně dle podacího archu dne 1. 4. 2020 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě 286 076,64 Kč s příslušenstvím s upozorněním na možné soudní řízení. Výzva jí byla zaslána na adresu [adresa žalované]. 9. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 11. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: 13. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 14. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila pouze přiznání k dani z příjmu za r. 2016, z něhož vyplývá základ daně po odečtu ztrát ve výši 427 884 Kč, tj. 35 657 Kč měsíčně, což odpovídá uváděnému čistému příjmu domácnosti žalované. Vůbec však nebyly doloženy, ba ani tvrzeny, běžné výdaje žalované spojené s bydlením, zdravotním stavem apod. Pouze byly uvedeny splátky půjček od jiných poskytovatelů v celkové měsíční výši 11 534 Kč. Dle svého tvrzení banka vycházela z platných schvalovacích strategií, z principů obezřetného úvěrování a odhadnutých výdajů na základě historických dat z ČSÚ. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Tvrzené výdaje žalované nebyly řádně zjišťovány a ověřovány, zjištěný příjem žalované je však málo pro posouzení, zda je schopna své závazky plnit. 15. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaná povinna žalobkyni vrátit to, co od ní obdržela a doposud nevrátila jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. částku 169 635,40 Kč (od poskytnutých 250 000 Kč soud odečetl žalovanou zaplacených 58 096,36 Kč). Současně žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb., a to od 21. 3. 2017, tj. ode dne následujícího po poskytnutí částky 250 000 Kč. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. 16. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Předmětem řízení není pouze žalovaná částka, nýbrž taktéž požadované příslušenství, tj. úrok a úrok z prodlení. O tomto předmětu řízení musel soud rozhodnout a podle míry úspěchu obou