20 C 240/2021-35 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 31. 7. 2021 zaplacení částky shora s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne 13. 5. 2018 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy1, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit (poplatek, a to úroky ve výši 2 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku poskytnutých prostředků a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 7. 7. 2019. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Žalovaný uhradil za celou dobu pouze 7 800 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, se všemi právy s ní spojenými, byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána. Kromě dlužné jistiny 2 200 Kč požadovala žalobkyně zaplatit též zákonné úroky z prodlení z této částky od 8. 7. 2019 do zaplacení, přičemž za dobu od 8. 7. 2019 do 15. 1. 2021 tyto úroky z prodlení činily 341 Kč. 2. Žalovaný shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovanému byla žaloba a výzva k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání doručena na adresu jeho trvalého bydliště v [anonymizováno] dne 11. 2. 2022. Žalovaný se k věci ani k výzvě, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, proto soud jednal dle § 115a o.s.ř. a věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků. 3. Žalovaný k věci ničeho neuvedl, po celé řízení byl pasivní. 4. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ([anonymizováno]) [číslo] ze dne 13. 5. 2018 včetně smluvních podmínek, kartou zákazníka z téhož dne bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] se žalovaným v uvedený den uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti. Žalovaný měl zaplatit za poskytnuté prostředky úroky 2 000 Kč, za administrativní činnost 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso 2 000 Kč, celkem tedy 18 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit je v 60 pravidelných týdenních splátkách po 300 Kč. V čl. 1 smluvních podmínek byla ujednána zápůjční úroková sazba 32,15 % ročně (p.a.). Při jednání s poskytovatelem úvěru tvrdil žalovaný, že je zaměstnán s čistým příjmem 12 200 Kč, další příjem uvedl ve výši 8 000 Kč, uvedl měsíční výdaje na bydlení (nájemní) 800 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, doprava, léky, oblečení) 3 000 Kč a výživné 50 EUR s tím, že nemá jinou zápůjčku. Zaměstnání žalovaného nebylo ani ověřováno, doložena byla pouze totožnost žalovaného, a to jeho občanským průkazem. 5. Aktivní legitimace žalobkyně byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek spolu se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem postupitele (poskytovatelem úvěru) ze dne 19. 2. 2021 odeslaným dle podacího lístku 22. 2. 2021. 6. Předžalobní výzva ze dne 13. 5. 2021 byla žalovanému zaslána dle podacího lístku dne 14. 5. 2021. V ní bylo mj. specifikováno, o jakou smlouvu se jedná a že uhradil pouze 7 800 Kč. 7. Žalovaný neprokázal, ba ani netvrdil, že by na žalobkyní tvrzený dluh něčeho uhradil či že by jeho závazky již zanikly. 8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ Obč.Z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 1968 Obč.Z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 10. Podle § 1970 Obč.Z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Podle § 1879 Obč.Z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 12. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 13. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Dle § 588 věta první Obč.Z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 16. Dle § 2993 věty prvé Obč.Z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 17. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 18. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Jelikož jednou ze smluvních stran (úvěrovaná žalovaná) byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1As 30/2015-39 ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 19. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C -679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušen