8 C 22/2021-49 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 8. 3. 2021 zaplacení celkem částky 11 780 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 13. 2. 2015 s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) smlouvu o spotřebitelském úvěru označenou jako Smlouva o půjčce [číslo] (dále jen smlouva). Podle ní poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 5 180 Kč, celkem tedy 12 180 Kč a to formou 58 týdenních splátek po 210 Kč, přičemž dluh měl být splacen dne 25. 3. 2016. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, proto věřiteli vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Žalovaný uhradil toliko částku 400 Kč. Žalobkyně, která nabyla pohledávku postoupením, se nyní domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 7 000 Kč, poplatku ve výši 4 780 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 231,11 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 103,73 Kč, úroků ve výši 23,72 % ročně z částky 7 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Přes upomínky žalovaný žalobkyni sporné částky doposud dluží. Právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka (žalovaného) a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka, mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva a nájemní smlouva. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. 2. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř bez nařízení ústního jednání. Žalovaný byl usnesením soudu ze dne 1. 2. 2021 vyzván ke sdělení, zda souhlasí s procesním postupem podle uvedeného zákonného ustanovení, tedy s rozhodnutím věci bez osobní účasti a bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o fikci svého souhlasu s navrhovaným procesním postupem soudu, pokud ve stanovené lhůtě 15 dnů nesdělí soudem požadované stanovisko. Žalovaný soudu ve stanovené lhůtě nedoručil své vyjádření, jeho souhlas s takovým procesním postupem, který žalobkyně navrhla již v žalobě, soud podle uvedeného poučení předpokládal, a proto bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání. 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 spolu se seznamem postupovaných pohledávek. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 6. 12. 2019. 4. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. 6. Podle § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Smlouvou o půjčce [číslo] ze dne 13. 2. 2015, oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 13. 2. 2015 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit dluh v 58 pravidelných týdenních splátkách po 210 Kč, první splátka byla splatná do konce týdne od podpisu smlouvy a každá další splátka do konce následujícího týdenního období, tedy celkem částku 12 180 Kč, která je tvořena jistinou v částce 7 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 5 180 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 980 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč i poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 800 Kč. Dle smlouvy činila u smlouvy na dobu 58 týdnů zápůjční úroková sazba 23,72 % ročně. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácel, proto byl vyzván ke splacení celé pohledávky. 8. Z karty zákazníka ze dne 13. 2. 2015 bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba] a.s. s přidělením na pracovní pozici operátora výroby do [právnická osoba] [obec], přičemž zaměstnání mělo být ověřeno předložením pracovní smlouvy a výplatními páskami; příjem žalovaného činil 12 000 Kč. Měsíční výdaje domácnosti žalovaného byly uvedeny ve výši 4 050 Kč, aniž by bylo specifikováno, jaké položky zahrnují (doprava, jídlo a osobní náklady), do jeho celkových nákladů pak bylo zahrnuto splácení půjčky 945 Kč a náklady na telefon 300 Kč s tím, že náklady na jeho ubytování hradí zaměstnavatel. K příjmům a zejména výdajům žalovaného nebyla doložena žádná listina. 9. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská (§ 1810 a násl. o.z.), kde právní předchůdkyně žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.). Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smluv došlo k platnému uzavření smlouvy. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 10. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy, tj. žádné listiny prokazující, že by její právní předchůdkyně provedla ověření příjmů a zejména výdajů žalovaného, které byly zjevně v převážném rozsahu odhadovány bez členění a podkladů, pouze se omezila na tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila aktuální finanční situaci dle vyplněných podkladů klienta na základě zákaznické karty. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, je absolutní neplatnost smlouvy. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Zejména výdaje žalovaného nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány a to ani za situace, kdy odhadované měsíční výdaje ve výši 4 050 Kč (tj. cca 135 Kč na den) jednoznačně vyvolávají pochybnost, neboť stěží mohou zahrnovat veškeré náklady žalovaného na stravu, cestu do zaměstnání, hygienu apod. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku poskytnuté jistiny. Podle smlouvy ze dne 13. 2. 2015 bylo žalobci poskytnuto 7 000 Kč, žalovaný na tento dluh zaplatil 400 Kč, proto mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 6 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po dni, kdy uplynula lhůta splatnosti zápůjčky, a ve zbývajícím rozsahu nárok zamítl. 11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odstavec 2 o.s.ř., neboť v řízení převážně ús