17 C 46/2023-43 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 14. 12. 2022 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 139 634,46 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 7. 11. 2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] jejímž předmětem bylo financování nákupu zboží – automobil Mercedes. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky. Na základě této smlouvy byla žalovanému (k rukám prodejce zboží) dne 12. 11. 2019 poskytnuta částka 136 846 Kč. Žalovaný se zavázal dluh splatit v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 3 811 Kč; úrok byl sjednán ve výši 22,39 % p.a. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy porušil, když neuhradil předepsané splátky, a to od září 2021 do června 2022. Z tohoto důvodu došlo k zesplatnění všech zbývajících pohledávek ke dni 8. 6. 2022. Dlužná částka pak sestávala ze splátek do zesplatnění ve výši 36 948 Kč, jistiny v důsledku zrušení úvěrové smlouvy ve výši 84 720,21 Kč, smluvní pokuty ve výši 15 288,25 Kč, úroku z prodlení ve výši 1 707 Kč, účelně vynaložených nákladů na odeslání upomínky ve výši 450 Kč, účelně vynaložených nákladů na odeslání oznámení o okamžité splatnosti úvěru ve výši 200 Kč a smluvní pokuty za prodlení s úhradou jednotlivých splátek ve výši 321 Kč. K výzvě soudu žalobkyně sdělila, že před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když vycházela nejen z informací žalovaným poskytnutých, ale i z údajů získaných z bankovních a nebankovních registrů, registru SOLUS, ostatních registrů a databází. Příjem žalovaného činil 22 699 Kč měsíčně. Výdaje byly představovány splátkami dalších úvěrů ve výši 3 674 Kč, přičemž další výdaje byly porovnány se statistickými údaji a do výdajů tak byla započtena částka 5 800 Kč + 2 100 Kč za jednu vyživovanou osobu. Nad rámec tohoto bylo zaměstnání a čistý měsíční příjem ověřeny telefonicky pracovníkem žalobkyně. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu evidovaného bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 20. 2. 2023, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 8. 2. 2023). 3. Ze Smlouvy o úvěru č. AU [číslo] ze dne 7. 11. 2019, z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, z Potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru ze dne 12. 11. 2019 soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 136 846 Kč (na nákup zboží); roční úroková sazba činila 22,39 %. Žalovaný se zavázal žalobkyni splatit celkem 229 460 Kč, v 60 měsíčních splátkách po 3 811 Kč, počínaje dnem 7. 12. 2019. V rámci Smlouvy o úvěru žalovaný uvedl, že je svobodný, má jednu vyživovací povinnost, je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 22 699 Kč. Žádné výdaje uvedeny nebyly. Dopisem ze dne 22. 6. 2022 žalobkyně žalovaného informovala o zesplatnění dluhu z důvodu prodlení k 8. 6. 2022. K tomuto datu dlužná částka činila celkem 128 189,21 Kč. Zároveň žalovaného vyzvala k úhradě dluhu do 12. 7. 2022. Dle tabulky umoření a přehledu plateb žalovaný na dluh uhradil celkem 81 604 Kč. 4. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 6. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila žádné listiny prokazující konkrétní výdaje žalovaného, příjmy žalovaného pak doložila pouze tvrzením žalovaného, které bylo následně ověřeno telefonicky pracovníkem žalobkyně. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně splnila povinnost uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Výdaje žalovaného nebyly řádně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. částku 55 242 Kč (od poskytnutých 136 846 Kč soud odečetl žalovaným zaplacených 81 604 Kč). Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. [číslo] Sb., a to od 13. 7. 2022, tedy ode dne následujícího po datu uvedeném v zesplatňovacím dopise jako nejzazší termín plnění. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. 8. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když úspěšnému žalovanému (po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci) v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.