20 C 418/2022-33 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 22. 8. 2022 zaplacení částky shora s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne 27. 2. 2020 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit úroky ve výši 2 600 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek 5 200 Kč. Celkovou částku poskytnutých prostředků, úroků a odměny za administrativní činnost se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 390 Kč od 5. 3. 2020, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 14. 10. 2021. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Žalovaný uhradil za celou dobu pouze 1 170 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, se všemi právy s ní spojenými, byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána. Kromě dlužné jistiny 11 830 Kč požadovala žalobkyně zaplatit též zákonné úroky z prodlení z této částky od 8. 1. 2022. 2. Žalovaný shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovanému byla žaloba a výzva k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání doručena na adresu jeho trvalého bydliště v [obec], [ulice a číslo] dne 20. 3. 2023, a to postupem dle § 49 odst. 2, 4 o.s.ř.. Žalovaný se k věci ani k výzvě, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, proto soud jednal dle § 115a o.s.ř. a věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků. 3. Žalovaný k věci ničeho neuvedl, po celé řízení byl pasivní. 4. Smlouvou o spotřebitelském úvěru v hotovosti ([anonymizováno]) [číslo] ze dne 27. 2. 2020 včetně smluvních podmínek, splátkovým kalendářem, kartou zákazníka z téhož dne bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] se žalovaným v uvedený den uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému prostředky ve výši 13 000 Kč, které žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti. Žalovaný měl zaplatit za poskytnuté prostředky úroky 2 600 Kč, poplatek za administrativní činnost 2 600 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 5 200 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 390 Kč. V čl. 1 smluvních podmínek byla ujednána zápůjční úroková sazba 32,15 % ročně (p.a.). Při jednání s poskytovatelem úvěru tvrdil žalovaný, že žije s partnerem/partnerkou, nemá nezaopatřené děti, pobírá invalidní důchod 8 471 Kč, a k jeho dalším příjmům patří 2 000 Kč, uvedl měsíční výdaje na bydlení (nájemní) 3 250 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, oblečení, doprava) 3 000 Kč a splátky úvěr§ či zápůjček měsíčně po 1 350 Kč. Uvedené skutečnosti měl poskytovatel úvěru ověřit bankovními výpisy, dokladem o výměře důchodu a nájemní/podnájemní smlouvou. 5. Aktivní legitimace žalobkyně byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek spolu se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem postupitele (poskytovatelem úvěru) ze dne 3. 2. 2022 odeslaným dle podacího lístku 4. 2. 2022. 6. Předžalobní výzva ze dne 13. 1. 2022 byla žalovanému zaslána dle podacího lístku dne 19. 4. 2022. 7. Žalovaný neprokázal, ba ani netvrdil, že by na žalobkyní tvrzený dluh, nad rámec 1 170 Kč, něčeho uhradil či že by jeho závazky již zanikly. 8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ Obč.Z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 1968 Obč.Z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 10. Podle § 1970 Obč.Z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Podle § 1879 Obč.Z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 12. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 13. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Dle § 588 věta první Obč.Z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 16. Dle § 2993 věty prvé Obč.Z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 17. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 18. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Jelikož jednou ze smluvních stran (úvěrovaná žalovaná) byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1As 30/2015-39 ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 19. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C -679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele st